Rezonance celým tělem aneb What the Body Does Not Remember Revival

Rezonance celým tělem aneb What the Body Does Not Remember Revival

Rezonance celým tělem aneb What the Body Does Not Remember Revival

Světoznámý belgický soubor Ultima Vez, který Prahu navštěvuje se svým repertoárem pravidelně, tentokrát k příležitosti dvacetipětileté oslavy svého působení přivezl do divadla Archa choreografii What the Body Does Not Remember. Je to dílo, kterým se choreograf Wim Vandekeybus s Ultimou Vez uvedl do tanečního světa. Poprvé bylo uvedeno v roce 1987. Obnovenou verzi této inscenace, ve které nyní účinkuje i český tanečník Pavel Mašek, měli diváci možnost zhlédnout 28. a 29. 5. 2013. Osmdesátiminutové představení dokázalo vyprodat do několika dní od zveřejnění programu divadlo Archa na oba večery. Ti, kterým se nepovedlo na představení dostat, byli ochuzeni o velmi výjimečný příběh tohoto souboru. What the Body Does Not Remember je rozděleno do šesti rozdílných částí, které jsou však vzájemně provázány. Jasná a přesná dramaturgie tohoto rádoby jednoduchého a čitelného představení je jeho velkou sílou. Dává divákovi pocit srozumitelnosti a nechává ho odejít s nadšením.  Výrazné spojitosti udávají charakter představení, který vytvářejí tanečníci. Vandekeybus je uvedl do role, kdy musí být neustále ve střehu, vnímat dění v prostoru, být ochotni riskovat a udržovat po celou dobu tělesnvé napětí.  Jasným příkladem jsou nejen známé pasáže s cihlami – jeden tanečník cihlu vyhodí a ta padá na někoho, kdo stojí zády. V poslední moment přibíhá zachránce, statického tanečníka odstrčí a cihlu chytne… Uf! V zápětí ji opět vyhodí a celá smyčka se opakuje. Stav tanečníků ve střehu demonstruje také úvodní hra zvuku a pohybu, jež na sebe vzájemně reagují. U stolečku sedí kdosi, kdo na něj rukama bubnuje. Levá ruka určuje tempo, rytmus a charakter pohybu pro tanečníka vlevo, pravá zase pro toho napravo. Dochází k absolutní synchronizaci nejen hudby a pohybu, ale i k souhře všech účinkujících. Tanečník, tanečník a bubeník. Hraje jedna ruka, jeden tančí, hrají obě, tančí oba. Jak jednoduchá, avšak působivá a sdělná hra dialogu. Neustálou pozornost si vyžadují pasáže, kdy dochází k vzájemnému kontaktu. Když se rozsvítí ze čtyř rohů světla, přichází představa velkého sportovního stadionu. Paprsky se sbíhají uprostřed a tanečníkům vytyčují cestu. Chůze po diagonálách je obohacena hrou: „co nemáš a chceš to, ukradni si od druhého“. Kradou se při vzájemném míjení klobouky, kabáty, ručníky… Dalším výrazným charakteristickým a spojovacím prvkem choreografie je kopírování. Kopíruje se chůze, sed i skupinová práce. Vandekeybus v inscenaci představuje svoji invenci v práci s prostorem a objekty na jevišti. Nabízí divákovi jednu činnost vidět z několika perspektiv. Vidíme člověka, který sedí na židli. Můžeme si však vybrat, jestli budeme sledovat toho, který na ni sedí úplně normálně čelem k nám, nebo druhého – který dělá to samé, jen  je židle převrácená opěradlem na podlahu, a tak sledujeme obraz otočený o devadesát stupňů a ještě z pravé strany. Do této svižné hry se postupně zapojuje stále více tanečníků. Po několika minutách si prohlížíme galerii rodinných stylizovaných fotografií. Ačkoliv je to choreografie spíše fyzická, přesto diváci nejsou ochuzeni o taneční nastudované pasáže. Jedna z částí choreografie patří duetům, které se - jak jinak než vzájemně - prolínají. Jakoby muži vyměnili cihly za těla tanečnic, jen je nehází tak vysoko. Dynamický, intuitivný tanec, kde tělo vyhrává nad rozumem, končí jemným, avšak náročným následováním peříčka, které je nutno svým dechem udržovat ve vzduchu. Po hodině intenzivního pohybu, napětí a silně proudící energie přichází závěrečná pasáž, která jakoby rekapituluje předchozí jednotlivé motivy. Je však nezapomenutelná tím, že všichni a všude dupou. Celé divadlo se otřásá, devět tanečníků se na přeskáčku kutálí po zemi a nad nimi skáčou a dupou jiní. Risk a výzva jít do nebezpečí na jevišti v tomto případě přetrvává až do poslední minuty. Ne vždy se opakované stává stejně úspěšným. V případě What the Body Does not Remember se o úspěchu nedá pochybovat. Je tomu tak díky neuvěřitelnému nasazení všech tanečníků a věrné práci jejich šéfa, který nezapomíná na to, že být pravdivý, intuitivní a vzájemně si důvěřovat stačí k tomu, aby se i zdánlivě jednoduché věci staly nezapomenutelnými a váženými. Psáno z představení 28.5.2013, divadlo Archa. Režie, choreografie & scéna: Wim Vandekeybus
Účinkují: Ricardo Ambrozio, Damien Chapelle, Tanja Marín Friđjónsdóttir, Zebastián Méndez Marín, Aymara Parola, Maria Kolegova, Livia Balazova, Eddie Oroyan, Pavel Mašek
Originální hudba: Thierry De Mey & Peter Vermeersch
Lightdesign: Francis Gahide
Produkce: Ultima Vez
Za podpory: Charleroi Danses

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: