Romeo a Julie bez jedu a dýky... A co na to Juliet Maillotová?

Není pochyb o tom, že soubor Les Ballets de Monte Carlo je na vysoké technické úrovni. Ať už jde o výkony sólistů nebo sboru, bylo po celé představení možno sledovat skvělé rozsahy v pečlivě nastudovaných partech, ladnost tanečnic i lehkost tanečníků. Choreografie byla výzvou, se kterou se tento soubor vypořádává už jedenáctou sezónu a zjevně se jí chápe stále naplno. Maillot pojal ve své verzi příběh veronských milenců svérázně. Některé inovace jsou inscenaci jednoznačně k užitku. Zejména volba minimalisticky jednoduché scény laděné do bílé barvy, která snad odkazuje k nevinnosti lásky, (Ernest Pignon-Ernest), a na druhé straně rafinovaný světelný design (Dominique Drillot) vytvořily prostředí, kde se diváci mohli plně soustředit na choreografii, která se tak uprostřed bílých odehrávala na relativně malém ohraničeném prostoru. Prostoru, který svou stísněností nahrává tragickému příběhu. Kostýmy tak daleko nejdou, některé střihem jakoby připomínaly módu 60. let, jiné se přiblížily historické reflexi. Choreografie odkazovala často ke klasickým prvkům (skoky apod.), ale odvíjela se v současné poloze, nechyběl ani humor, který je neoddělitelnou součástí každého zpracování Romea a Julie. Do středu dění vložil choreograf postavu kněze. Ten je v jeho pojetí průvodce i hybatel děje, ačkoli spíš než symbolem osudu je jeho hříčkou. Jako by už od počátku tušil, že ať udělá cokoli, zkáza je nevyhnutelná. Je spíše abstraktní postavou než duchovním, a všechny kněžské atributy ztrácí ve třetím dějství v duetu s Julií, příliš kontaktním, příliš profánním, příliš plném doteků. Příběhu vévodí ženské postavy, Julie, Chůva a Lady Capuletová. Absence mužských vůdců znepřátelených rodů je hnána snahou zasunout sociální aspekt příběhu do pozadí a soustředit se na city a pocity. I Paris se scvrkl na nerozhodnou postavu, která na plese bezradně sleduje dění a posléze se dá téměř vyhodit Julií po nezdařených námluvách. Romeovi a Julii dal choreograf do vínku hodně dětskosti a dětinskosti, překvapení z prvního polibku i z první lásky, žertování, vzrůstající vášeň i zkratkovité jednání mladé psychiky, která se obrací sama proti sobě. Pohrál si i s tématem divadla na divadle, když nechal zúčastněné sledovat na náměstí pimprlové divadlo zobrazující ve zkratce budoucí události. Souboj nebyl klasickým soubojem, odehrával se ve zpomaleném časovém toku, rozfázovaném až k hranici snesitelnosti, a vlastně z něj vůbec nevyplynulo, jak Merkucio zemřel (těžko uvěřit, že ho Tybalt zabil dřevěnou figurkou). Zato Romeo Tybalta zcela naturalisticky zardousil... I v některých dalších místech zůstal děj bez vysvětlení: nevidíme žádnou lahvičku s uspávacím prostředkem, dokonce je těžké i postřehnout chvíli, kdy vlastně Julie usnula...trochu to vypadalo, že ji kněz zhypnotizoval. A jak se ocitla v hrobce? Smrt milenců bez jedu a dýky, které pro Maillota znamenaly nejspíš nenáviděné rekvizity, kterým se jeho malá dcerka Juliet v divadle kdysi smála (to pro ni prý stvořil tenhle balet). Nahradil je...velmi podivně. Romeo zemřel poté, co se zprudka vrhl na ostrou hranu Juliina lůžka smrti a Julie si vlastníma rukama zadrhla kolem krku rudý šátek, který zřejmě symbolizoval Romeovu smrt, již si přivlastnila. Maillot tvořil tento balet s úmyslem, aby mu rozuměla i dětská mysl. Jestli uspěl, na to zná odpověď jen on a jeho Julieta. V Praze se představila dvě obsazení. Večerní představení patřila páru, který s Maillotem vytvořili premiéru tohoto baletu. Julie (Berenice Coppieters) byla skvostná co do pohybových rozsahů a bezchybného zvládnutí techniky, ale pro mnoho diváků byla rozčarováním typově i co se věku týče, není přeci jen snadné přijmout v roli křehké dívenky zralou tanečnici vysoké atletické postavy. V některých místech tak již chyběla opravdovost a řekněme uvěřitelnost, že to, co se děje na jevišti, je reálné. Vždyť choreografie staví na konkrétních znacích nezkušenosti, na překvapení z dotyku ruky nebo prvním polibku, na zážitcích, které jsou bytostně spjaté s raným mládím. Křehčí než Julie byla představitelka Chůvy, a velice výrazná byla přirozeně autoritativní Lady Capuletová (Paola Cantalupo). Kněz (Jérôme Marchand), který svými sugestivními výstupy spojoval jednotlivé scény, zůstane jistě dlouho zapsán v paměti diváků. Obecně lze vyzdvihnout technickou úroveň celého souboru, a ať už bylo více nebo méně věcí, které našemu publiku nepadly do noty, bezpochyby jsme byli svědky kvalitního tanečního představení. A mnoho z nás mělo a má ještě dlouho o čem přemýšlet. Z večerního představení 18. listopadu Detaily představení zde. Podrobnosti o celé akci zde.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: