Romeo + Juliet aneb Víc otázek než odpovědí

Ve světě umění existuje jen málo jistot. Jednou z nich však bezpochyby je přes 400 let trvající obliba příběhu Romea a Julie Williama Shakespeara. Druhou pak to, že když k tradičnímu námětu přistoupí choreograf Matthew Bourne, nezůstane alespoň na první pohled kámen na kameni. K propojení těchto dvou skutečností došlo letos v květnu, když Bournův soubor New Adventures uvedl nové zpracování příběhu o milencích spojených hvězdám navzdory pod názvem Romeo + Juliet, s nímž momentálně objíždí města Spojeného království.

Romeo + Juliet (Andy Monaghan, Seren Williams). Foto:  Johan Persson.

Romeo + Juliet (Andy Monaghan, Seren Williams). Foto: Johan Persson.

Inscenaci Romeo + Juliet vystavěl Matthew Bourne zejména na jedné silné premise – mládí. Věkový průměr tanečníků se zde pohybuje jen něco málo nad dvacítkou, navíc v každém městě, kam v rámci turné inscenace připutuje, proběhly rok před premiérou castingy pro místní studenty tance (ve věku mezi 14–16 lety). Vybraná šestice (tři slečny a tři chlapci) z každé destinace má nyní příležitost získat své první jevištní zkušenosti a zatančit si s profesionálním tanečním souborem. Nadto dal Bourne možnost uplatnit se i dalším studentům či čerstvým absolventům příbuzných divadelních oborů – choreografce, kostýmní výtvarnici, light designérce, hudebnímu režisérovi, dirigentce –, kteří se profesně setkali se svými zkušenějšími kolegy. Co bychom za podobné příležitosti dali u nás…

Pro začátek je ideální zapomenout na vše, co jste kdy o Romeovi a Julii věděli, ať už jde o dramaturgii původního dramatu nebo o skladbu a strukturu hudební partitury Sergeje Prokofjeva. A čím dřív tak učiníte, tím lépe pro vás. Ostatně, že se s hudební složkou bude pracovat velmi svérázně, je jasné už ve chvíli, kdy anoncovaná délka představení včetně přestávky nepřesáhne dvě hodiny a když se hned po (doslovném) stržení opony nekompromisně rozezní nejznámější tóny Rytířského tance. Krácení, i takto brutální, není vůbec na škodu, a rovněž nové pořadí hudebních čísel dává z hudebního hlediska poměrně logický smysl a navazuje bez slyšitelných lapsů. Pokulhává však dramaturgická práce s jednotlivými hudebními motivy – pokud vůbec nějaká vědomá je. Některé klíčové scény jsou zřejmě považovány za příliš srostlé s původním Prokofjevovým podkresem (jako balkónová scéna, Mercutiův a Tybaltův souboj, Tybaltova smrt apod.); jiná hudební čísla se objevují repetovaná na různých místech, přičemž není zcela zřejmé, zda se jedná o záměr, který má napříč baletem dané scény se stejnou hudbou alespoň částečně propojovat, či o shodu náhod. Výborná je ovšem nová orchestrace Terryho Daviese pro komorní patnáctičlenný orchestr, který dává Prokofjevově partituře úplné nové barvy a vyznění ideálně korespondující s přístupem k příběhu na jevišti.

Ten se tentokrát odehrává v tzv. Veronském institutu, bílými kachličkami vyloženém, vysokým ochozem obehnaném, mřížemi opatřeném neosobním místě, do jehož separátních křídel jsou uzavřeni mladí chlapci a dívky, aniž by byl jasně definován důvod, příčina či účel celé instituce. Vágnost je záměrná, ponechávající na divákově osobní intepretaci, zda se rozhodne zobrazovaný svět považovat za polepšovnu, psychiatrickou léčebnu, pasťák nebo pochybnou testovací kliniku, stejně jako se může dohadovat, co konkrétně místní chovance, oděné do bílých stejnokrojů a kecek (scéna i kostýmy Lez Brotherston), do ústavu přivedlo. Z počátku to vypadá, že se zřízenci snaží mladé lidi vyléčit z prachobyčejné, byť možná trochu excesivnější formy puberty. Tím celý výjev chvílemi nabývá děsivých rozměrů nemocnic v padesátých letech, které se pokoušely uplatňovat např. konverzní terapii v léčbě homosexuality, víc než programem zmiňovanou „nepříliš vzdálenou budoucnost“.

Po přestávce se víceméně neškodní puberťáci mění na do různé míry rozložené uzlíčky nervů, což může být způsobeno jednak předcházejícmi událostmi, jednak projevením jejich pravé podstaty, stejně jako svévolným zvýšením dávek nějaké nové, vzrušující drogy podávané personálem. Eventualit je spousta. Žádná z nich ale nedává uspokojivou odpověď na otázky vynořující se prakticky s každou scénou, které po určité době navozují dojem, že pravá funkce Institutu zůstává utajena nejen divákům, ale i osazenstvu na jevišti. Co se v jedné chvíli totiž zdá být nepřekročitelným pravidlem zacementovaným přímo v základu, se v následný moment staví na hlavu bez jakékoli reflexe ať už ze strany pacientů či personálu.

Romeo + Juliet (Asher Rosenheim, Ben Brown, Joao Carolino, Andy Monaghan, Madelaine Brennan). Foto:  Johan Persson.

Julie je chovankou ústavu, k níž si začne poněkud patologický vztah tvořit Tybalt, jeden z ozbrojených dozorců. Romeo je synem senátora, na jehož výchovu zřejmě nikdy nikdo neměl čas, a tiky trpícího, nevycválaného chlapce proto rodiče promptně umístí za vysoké zdi, kde se o něj mají postarat odborníci. Mercutio je rozený provokatér, který má krom nevýrazného kamaráda Benvolia ještě přítele Balthasara (kdy vám po zhruba dvou jejich společných scénách, během nichž se museli alespoň mírně začervenat i ti nejkovanější z nonkonformistů, dojde, že o konverzní terapii tady nepůjde ani omylem). Nad mladými lidmi drží jistou ochranou, byť poněkud chaotickou ruku reverendka Bernadette Laurence, jejíž dětinská naivita občas zavdává otázku, zda by umístěnku do jedné ze zamřížovaných cel a ranní dávku pilulek z kelímku neměla čas od času dostat i ona.

Romeo se do Julie zamiluje v okamžiku, kdy ji poprvé spatří, poté, co se jí za zavřenými dveřmi s Tybaltem stalo zřejmě něco dost nepěkného. Následuje společenský večer s tanci, pod diskokoulí přeskočí jiskra a zakázaná romance nadšeně podporovaná celým mladým osazenstvem by se snad bývala byla pokojně, byť pokoutně, rozvíjela dál, nevpadnul-li by mezi jedno z nočních dostaveníček, jemuž byl přítomen celý ansámbl, opilý Tybalt. Poté, co v podstatě omylem zastřelí Mercutia, se na něj rozlíceně vrhne celý dav a společnou rukou jej uškrtí jako hada, aby se následně rozprchnul do všech stran a nechal vyděšeného a příliš pomalého Romea s předmětem doličným v ruce nad mrtvolou.

Julie se ocitá na samotce, kde přemítá nad sebevraždou s kuchyňským nožem v ruce, zatímco Romea si přijedou vyzvednout rodiče, neboť vedení ústavu se jej chce očividně zbavit. Ten však ztropí scénu, čímž přesvědčí rodiče, že ještě není ještě zcela v pořádku a oni obratem donutí ředitelku k prodloužení jeho pobytu. Julie utíká za reverendkou, která jí pomůže dostat se do zvláštní vypolstrované cely k Romeovi, místo naplněného setkání se svým milovaným se však Julie najednou střetává s Tybaltem a když mu ve vypjaté chvíli vrazí nůž do břicha, do náručí se jí svalí smrtelně zraněný Romeo a oba svůj život končí ve společném tratolišti krve.

Jak je možné, že se striktně oddělení chlapci a dívky mohou, když se jim zlíbí, při půlnoci najednou ze svých za mřížemi zavřených ložnic vydat na výlet po léčebně a uspořádat překvapivé setkání Romea s Julií i jejich oběma postelemi? Jak je možné, že jsou příhodně všichni dozorci a zaměstnanci nepřítomni, když se pod obraz opilý Tybalt rozhodne kolem sebe mávat zbraní? Jak je možné, že Julie má v cele nůž a nikdo si ho nevšiml? Jaké praktiky jsou zde provozované a tolerované? Jaký vztah k tomu všemu má reverendka a co všechno, pokud vůbec něco, ví? Jak vedení instituce řeší skutečnost, že mu zaměstnance zavraždila banda dětí? Proč se chtějí raději zbavit Romea jako při činu chyceného pachatele a pustit ho bez následků na svobodu? Výmluva, že jsme v blázinci, nemůže fungovat donekonečna…

Bournův svět zkrátka ve výsledku doplácí na to, že nikdo nezná jeho pravidla, že je možná nikdo nikdy nestanovil, že nikdo neví, na jakých zákonitostech daná realita funguje, ale na druhou stranu se nejedná ani o dostatečnou anarchii. Volnost v porozumění a chápání je jedna věc, naprostá absence libreta u dějového baletu druhá. A alespoň v tomto případě ne tak docela šťastná.

Představení drží ze všech sil pohromadě interpreti. Společné sborové scény s nadhledem a humorem zachycující první vztahy, oťukávání a vzájemný přístup mladých lidí ve věku cloumaném hormony jsou naprosto přesné a tanečníci si nejen je naplno užívají. Nesmírně konzistentní, procítěný a komplexně silný výkon podávají oba představitelé hlavních rolí, Seren Williams a Andrew Monaghan, jejichž emoce jsou přirozené, uvěřitelné, nepřibarvené patosem, divadelní manýrou či okázalými gesty, stydlivě něžné i intenzivně syrové. Zejména Williams si ve velmi aktivní a velmi psychicky náročné roli Julie sáhne doopravdy hluboko.

Romeo + Juliet (Andy Monaghan, Seren Williams). Foto: Johan Persson.

Taneční slovník Matthew Bourna kombinuje především prvky technik současného tance s jazzem a hodně rozvolněnou neoklasikou, hromadné pasáže dovedně zachycují emoční náboj a jeho postupné proměny. Jsou vystavěné logicky i účelně, např. repetitivní, do jisté míry mechanická scéna zobrazující ubíjející rutinu života v Institutu, kontrast škrobeného plesového tance pod dohledem zřízenců s probouzející se pudovou smyslností ve chvílích bez dozoru. V komornějších duetech (jichž, pravda, není mnoho) se ovšem tanečnost postupně vytrácí a její absence bohužel dosahuje vrcholu v „balkónové“ scéně, kterou i přes hereckou přesvědčivost Williams a Monaghana v její zoufalé nemuzikálnosti a podivné choreografické neohrabanosti skoro bolí sledovat.

Díky mládí tanečního ansámblu se do představení téměř zadarmo podařilo dostat nekonečné množství spontánní energie, upřímnosti, touhy jít zcela automaticky do všeho po hlavě, bez zábran a na 120 %. O to víc pak zamrzí výsledek, který i přes absolutní vydání interpretů na jevišti a nepopiratelně zajímavé premisy a režijní rozhodnutí není schopen plně uspokojit. Na druhou stranu za ten sebeironizující, na konci děkovačky se z reproduktorů rozeznělý song Bad Romance od Lady Gaga musíte chtě nechtě připsat pár malých, bezvýznamných plus.

 

Psáno z představení 24. září 2019, Mayflower Theatre, Southampton.

Romeo + Juliet
Choreografie a režie: Matthew Bourne
Hudba: Sergej Prokofjev
Orchestrace: Terry Davies
Hudební nastudování a dirigent: Brett Morris
Scéna a kostýmy: Lez Brotherson
Světelný design: Paule Constable
Zvukový design: Paul Groothuis
Světová premiéra 13. 5. 2019, Leicester

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Fotogalerie

Romeo + Juliet (soubor New Adventures). Foto:  Johan Persson.

Romeo + Juliet (soubor New Adventures). Foto: Johan Persson.

Romeo + Juliet (Seren Williams). Foto:  Johan Persson.

Romeo + Juliet (Seren Williams). Foto: Johan Persson.

Romeo + Juliet (Andy Monaghan). Foto:  Johan Persson.

Romeo + Juliet (Andy Monaghan). Foto: Johan Persson.

Témata článku

Andrew MonaghanLez BrothersonMatthew BourneRomeo + JulietSeren WilliamsSergej Prokofjev

New Adventures

Mayflower Theatre

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2019

Po Út St Čt So Ne
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: