Roots – Cesta ke kořenům

Maria Hernando Blasco, Lenka Rajchmanová, Tibor Trulik a Marie Knapová. Foto: Jakub Čajko.

V předvánočním čase se soubor představil v brněnské Redutě s inscenací Roots choreografky Stanislavy Vlčekové, která se systematicky věnuje současnému tanci, a režiséra a autora hudby Jozefa Vlka. Dílo inspirované Homérovým příběhem o Odysseovi se zamýšlí nad putováním člověka, který často sejde z vytyčené cesty, ale nakonec se vrací domů ke svým kořenům.

Představení zahajuje dunící, až strašidelná hudba a dojem určité ponurosti, zlověstnosti a nebezpečí provází celý večer. V pološeru se objevují zvláštní bytosti – sirény, divoženky, bludičky, víly, které si hrají, šeptají si, používají zvuky a pískání, kterým se vzájemně dorozumívají. Mimo jejich svět se objevuje samotný muž. Je na cestě, shrbený jde svým směrem. A začnou se dít tajemné věci. Shora se spouští průsvitná látka, která vytváří zvláštní uzavřený prostor. Divoženky vířivými a vlnivými pohyby zahajují svůj rej. Trojice dívek v dlouhých různobarevných šatech s holými zády má v sobě animalitu a radost z provokování. Zůstávají však tajemné a kruté a snaží se muže svést z jeho cesty. Jeho pohyb je zpočátku minimalistický, ale postupně získává na síle dynamickými pády. Na scéně se objevuje druhý muž – osud, stín, jehož choreografka prezentuje výrazným maskulinním akrobatickým duetem. Černý stín vede svého člověka.

Bludičky znovu útočí na muže a spojeny tančí svůj rituální obřad, snaží se muže vzrušit, hrají si s ním, zahánějí ho divokými zvuky, které připomínají vlčí štěkání. Jejich mimický projev je příliš expresivní, až chtěný, a choreografie se stále opakuje v počátečním pohybovém materiálu, nevyvíjí se, nepřekvapuje.

Jedna z bludiček se osvobozuje, dostává se z vymezeného prostoru a začíná manipulovat s mužem i jeho stínem. Muž přichází k ženě, chce se jí dotknout, hraje si s jejími vlasy. Rozvíjí se milostný tanec plný touhy, který je jednou z nejzajímavějších částí choreografie. On z ní strhává šaty a následuje tanec světlých ženských těl oblečených jen do tělových trikotů. A tady se naplno projeví a nejvíce vyniknou nedostatky interpretek. Pokud je soubor složen z profesionálních tanečníků, měli by ovládat své tělo absolutně – jeho držení, práci paží, do detailu dotažený pohyb – to jsou nedostatky, které se v tento moment vyjeví ve vší své „nahotě“.

Žena si podmaňuje muže, ale přichází jeho stín a situace se mění. Další choreografický vrchol večera je trio, ve kterém si naopak muži začínají hrát se ženou, podrobují si ji a ničí ji. Výsek světla objeví pouze její chodidla.

Konec cesty je jasný, vracíme se zpět ke svým kořenům. „Neustále se vracíme domů, abychom jej znovu opustili. Těšíme se na návraty, i když v sobě ukrývají smutek a nostalgii.“

Nejvíce mne na celé inscenaci zaujala scénografie (JaOnMi CreatureS). Je jednoduchá, ale výstižná. Pomocí látky a výborného nasvícení (světelný design Ján Čief) vymezuje dva prostorové plány – uvnitř a venku. Látka je zatěžkaná koulemi, které symbolizují „tíhu života“ a naše „kořeny“. Představení Roots přináší jasnou myšlenku o cestě člověka životem a jeho nutnosti ukotvení. Choreograficky zajímavá místa se střídají se zdlouhavějšími a repetitivními pasážemi. Choreografie tak postrádá vývoj. U interpretů bych také očekávala profesionálnější provedení a výmluvnější těla. 

Psáno z představení 13. prosince 2015, Brno, Reduta.

Roots
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Režie a hudba: Jozef Vlk
Kostýmy: Katarína Holková
Scénografie a grafický design: JaOnMi CreatureS
Světelný design: Ján Čief