Rossini Ouvertures. Foto: Cristiano Castaldi.
Uměleckou ambicí autora Rossini Ouvertures měla být pocta skladatelovu opojnému géniu, jeho nespoutané energii a bohémskému rozletu, narušovaném skladatelovou bipolární poruchou. Více jak hodinový kus se odehrává povětšinou ve velmi sporém nasvícení, z něhož se postupně vynořuje devět členů souboru, jejichž nezpochybnitelnou devízou je technická vyspělost a schopnost rozkmitat těla do roztodivných vibrací v bizarně vyhlížejících kombinacích, jež těží z klasického vyškolení tanečníků. Stálý shon na jevišti vyvolává dojem neklidu, který ženou do maxima netrpělivá těla pěti mužů a čtyř žen a ti pregnantně zachycují roztěkanost pohybových impulsů.
Astolfi chtěl materializovat Rossiniho hudbu ve fyzicky prudkém víru plném radosti, ale i obav a nejistot. Metaforu těchto nočních můr personifikuje černě zakuklená tanečnice vyrušující umělce při bonvivánských zábavách či divokých jízdách s několika partnerkami v posteli (komplikovaností tělesných propletenců by se mohla inspirovat nejedna erotická příručka).
Rossini vyhlíží atleticky, je mladým mužem se světlou pletí a tmavými kučerami. Kostýmy se inspirují dobovou módou 1. poloviny 19. století, vidíme fiží na halenách, vesty, vázanky a krátké kalhoty končící v délce těsně pod kolena. Jevišti dominuje mahagonová stěna, s mnoha tajnými dvířky a šuplíky, skrývající skladatelovo múzické pnutí i prostopášné rozmary. Vystupují z ní Rossiniho neodbytní obdivovatelé, ctitelky a postavy z oper, jejichž identifikace je jistá jen v případě sólového zpěvného partu z Lazebníka sevillského, k němuž odkazuje scénka u holiče. Stěna tvoří hranici mezi snem a skutečností. Ale i do reality proniká předtucha obav ze smrti, když se z vysunutého boxu stává postel, zpoza níž vylézá ona tmavá balerína narušující skladatelovo laškování s dívkou vznášející se nad ním.
V okamžicích radostného opojení nechybí stůl s pokrmy a židle, kdy tanečníci debužírují předložené lahůdky. Finální schizofrenní stavy pak protagonista zažívá pod bílou drapérií rozvlněnou tanečníky – vykukují z ní ruce, nechybí osudová dáma zužující skladatele na smrtelné posteli.
Obdivuhodná je asertivita tanečníků, s níž přijímají poryvy nepředvídatelně se deroucího pohybového toku, doslova přehlceného škubáním, třesem, kroucením a nejrůznějšími tiky, které mají vyjádřit vibrace Rossiniho hudby a jeho životní apetit. Choreograf ovšem zběsile uhání vpřed a nenechá si čas na pointu. Bylo by naivní si myslet, že křečovitý úsměv, záškuby hlavou a vystrkování hýždí do hlediště budou dostačujícím zdrojem pro žertíky. Proto Rossiniho hudba v lecčems převyšuje taneční kompozici, která postrádá opravdu pevné dramaturgické ukotvení, tak aby se jednotlivé obrazy vzájemně nepřekrývaly a nezůstávaly mnohdy na konci frází bez tečky. Pak by Rossini Ouvertures nepostrádaly potřebný kontrast a udržely soustředěné napětí, čemuž částečně brání i záměrně šílený, chaotický tep baletu.
Psáno z představení 22. června 2019, Janáčkovo divadlo Brno.
Rossini Ouvertures
Hudba: Gioacchino Rossini
Choreografie a režie: Mauro Astolfi
Světelný design: Marco Policastro
Scénická koncepce: Mauro Astolfi, Marco Policastro
Scénografie: Filippo Mancini
Kostýmy: Verdiana Angelucci
Tančí: Lorenzo Capozzi, Alice Colombo, Maria Giovanna Cossu, Mario Raffaele Laterza, Guiliana Mele, Caterina Politi, Zachary Ryan Schleger, Aurora Stretti, Madhav Davide Valmiki
Premiéra: 25. 2. 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?