Rozhodni se, jestli se na tenhle tanec budeš dívat, ale my tě varovali. One Gesture o generaci sociálních sítí

Únor už tradičně patří festivalu Malá inventura. Akce, která si vydobyla své stálé místo v českých kulturních kalendářích, poskytuje přehled o tom, co se urodilo na tanečně-divadelní scéně v poslední době. Závěr festivalu tentokrát patřil premiéře projektu One Gesture od Temporary Collective. Uvedené dílo vzniklo v rámci nové programové linie Temporary Young našeho předního uskupení, která podporuje mladé talenty ve vlastní tvorbě. Jako tvůrci i performeři se představili Emma Fiala, Natalie Tun a David Králík, jejich tématem se staly sociální sítě. Generace, která už se sociálními sítěmi vyrostla, se tak noří do hlubin rozpohybovaných nul a jedniček, scrollování, líbivých myšlenek a instantních virálních hvězd. Divákům odkrývá „taneční remix, ve kterém tělo scrolluje dříve než hlava“. 

Když jsme s Rozálií mluvili o společné reflexi této novinky, bylo nám od počátku jasné, že to musí být experiment. Chtěli jsme zvolit takovou jazykovou formu, která se alespoň trochu přiblíží formě, kterou jsme viděli na jevišti. A proto jsme se rozhodli využít scrollytellingového uspořádání textu. Nejdříve vám představíme neukotvené myšlenky, naše „výkřiky“, které následně probíráme, rozvíjíme a vkládáme do formy chatu na sociální síti. Naším cílem bylo zachytit nejenom výsledek našeho myšlení o One Gesture, ale i jeho proces vzniku.

• Je mi sympatická přiznaná společenská angažovanost, momenty odkazující na slavné proslovy ministra zahraničí Petra Macinky nebo rapperky, která, jak sama řekla, se stala Trumpovou podporovatelkou č. 1 a jejíž jméno v rámci cancel culture nezmíním (a jejíž hudbu, v souladu s cancel culture, jsem zablokoval i na všech streamovacích platformách). Jsou to úsměvné momenty, které zároveň připomínají, že dění ve světě je dnes vnímáno skrze sociální média… a proto pak z toho vznikají pouze „meme“, které v sobě obsahují životy milionů a milionů lidí. Opravdu nebudeme schopni nalézt cestu zpět k nezávislým médiím?
• Trio na mě působilo nevyváženě, Davida znám z jiných choreografií, když to tak řeknu, tak ho znám z choreografií známých souborů a tvůrců. Je to ten důvod, proč mi mezi trojici nezapadá? U Natalie mám pocit, jako kdyby se mě nedotkla, Emma je pro mě na jevišti nejvýraznější. Baví mě její „dobře“ zvládnuté tělo, které je svým výrazem atypické od ostatních.
• Když nad tím dále přemítám, není to první představení tvořené mozaikovitým způsobem. V Praze na Nultém bodu prezentoval dílo Tanzanweisungen německý choreograf Moritz Ostruschnjak, které mě tenkrát velmi zaujalo, a nechtěl jsem, aby skončilo. Pohyby i situace poutaly mou pozornost úplně přesně, jako když scrolluju na sociálních sítích. Proč to v One Gesture nefungovalo?
• Po třech dnech si jen marně vybavuju scény. V paměti mám spíš nekonkrétní, slitou masu, do popředí přicházejí spíše verbální projevy performerů a kupodivu i poslední scéna, která mě na samotném představení spíše štvala. Když jsem se na ni díval, chápal jsem její účel, nebo si to aspoň myslím: fyzické vyčerpání z neustálého opakování, vyprovokování niterné energie na maximum. Ale spíše než fyzické „zničení“ těla jsem četl absolutní odevzdání se… četl jsem to ale jakoby na stránkách knihy, ve skutečnosti se mě to nedotklo. A proto mi přijde zajímavé, že zrovna toto si ze všech scén vybavuji nejlépe.
• A pak mám v mysli jednu velkou otázku: proč One Gesture pro mě nefungovalo?

• Scrolling je nekonečný proud informací, barev, obrazů, slov, zvuků, tónů… Kde je tu proud? Co za virtuální obsah bylo inspirací? Jak choreografie vznikaly a do jaké míry jsou pro každé představení tvárné, organické? Jsou vertikální mozaiky pohybů vždy průhledné? Je rozdíl mezi „nachoreografovaným“ a „naplánovaným“?
• Klasika a moderna v rozporu, v dialogu, v dopaminovém rauši. Může forma zestárnout? Kdy a proč? Je lepší prahnout po rytmu, nebo přijmout vrozenou arytmii?
• Je vzájemné zrcadlení věrné? Mělo by být? Jak vlastně odrážet realitu? A jak ji definitivně odrazit? Jak se tvůrci ztrácí v davu bitů? Jak z něj vystupují? Jak se správně virtuálně chovat? 
• Pohyblivé tělo znázorňuje pohyblivý význam slov. Na co jsou tu slova? Proč je sem tahat, a proč před obsahem varovat? Je trigger warning vítanou, nebo nechtěnou jistotou? Mizí s prvkem náhody i potěšení z překvapení? Do jaké míry je náš feed náhodný, a do jaké míry vypočítaný neviditelným, nerozklíčovatelným algo-rytmem?

RA: Mám z toho podobný pocit. Přemýšlela jsem totiž nad tím, proč mi zpracování One Gesture přišlo nestrukturované a proč mi to vadilo, i když odráží způsob scrollingu, který ti nabídne zdánlivě náhodné věci. A došla jsem k tomu, že právě proto, že tam byli tři účinkující, tak to bylo moc lidí. Na to, aby takové představení fungovalo, by muselo být cílené na jednu osobu.

Ze všech mě Emma zasáhla nejvíc. Přemýšlela jsem proč… Nevím, jestli to dokážu pojmenovat, jestli je za tím jenom stage presence, anebo i jak ta choreografie byla postavená. Možná mi k tomu, co se na jevišti odehrálo, seděla nejvíc. Nevím, jestli nad tím podvědomě nepřemýšlím právě i generačně, že David působí mimo i pro mě… ale přitom Natalie, předpokládám, je věkově obdobně, ale zase zrovna ona na mě působí starou duší.

JB: Já mám z Natalie velmi podobný pocit a nedokážu ho verbalizovat, nedokážu ho zkonkrétnit. Ale pokud budu upřímný, tak David na mě, konkrétně v téhle choreografii, působí staře. A Natalie jako kdyby tančila staře.

RA: Má v sobě nějakou moudrost vnitřní.

JB: Moudrost, ano, to je ono! Starý je možná slovo úplně mimo, ale ta moudrost mi k jejich výkonům sedí. A Emma mi v tomhle ohledu do toho sedla nejvíc. Moc se mi na jejím projevu líbila jakási jemná artikulace.

RA: Nemyslím si, že je to protimluv. Rozdíl je asi mezi rozmočenou strukturou a rozmočeným výkonem. Protože Emma jako osobnost k tématu sedí, ale to neznamená, že forma k One Gesture sedí taky. A v tom jsem vnímala rozkol, protože představení pro mě nefungovalo, ale Emma v něm ano.

JB: Teď mluvíš o něčem, nad čím jsem přemýšlel, ale nevěděl, jak to zachytit do slov. Uvažoval jsem totiž, jestli forma One Gesture dokáže zestárnout, na což jsem si hned odpověděl, že ano. Zároveň jsem ale přemýšlel nad tím, jestli nechci moc, aby to přežilo třeba jednu dekádu… Na druhou stranu si říkám, jestli ta proměna mezi generacemi není tak velká, že i rychleji stárne umělecká forma. Vracím se totiž k tomu, jestli se na One Gesture nedívám starým prizmatem. Jestli neposuzuju představení pohledem, který už pro dnešek není validní.

RA: Mě nenapadlo stárnutí formy, ale spíš to, jak rychle život na sociálních médiích plyne. Jak rychlý je vzestup influencerů na sociálních sítích? Jedná se o hodiny, než něco přestane být aktuální. A možná to je právě aspekt představení, který tenhle fakt kopíruje. A možná právě proto si představení už skoro nepamatujeme, prostě přišlo a odešlo. A ani si nejsem jistá, jestli ambice zapamatovatelnosti hraje roli, nebo ne. Je to spíš otázka efemérnosti, splachovací paměti.

JB: Já mám vzpomínky na One Gesture slité v jednu masu. Nic z toho pro mě nevystupuje, nic, na co bych si vzpomněl, že pro mě bylo důležité. A proto mě tam zaujala ještě ta tvá slovní hříčka algo-rytmus. Proč rytmus? Co tě k tomu vedlo?

RA: Pro mě je to hodně o pohybu, který při scrollování děláš. Má obrovský rytmický potenciál, pohyby očí a pohyby rukou, takový rytmický rituál. Vůbec mi nepřišlo, že by se k tomuhle nějak vztáhli. Ani v téhle konkrétní konotaci, ani obecně. Tím, že se i střídala klasická a moderní hudba, klasický a moderní tanec, mi to vlastně celé přišlo úplně bezrytmické, prostě arytmie. 

JB: Zase si kladu otázku, jestli klasický význam není něco starého, jestli nemá být fluidita i v tématu, že se nemáš čeho chytnout… 

RA: Jako schválně, myslíš?

JB: Ano, možná je to záměr, ale mi jako divákovi to nevyhovuje. Protože já se pak opravdu nemám čeho chytit. Možná se zase bavím o té „rozmočenosti“ základů. Nemám na čem stát.

RA: No, když se vrátím ke tvé otázce, jestli jsem se bavila, tak zjišťuju, že ani z jednotlivých částí si z pohybu moc nevybavuju. Spíš se jednalo o okamžiky, kdy se náhodně sešly dva různé pohyby u dvou různých lidí a dohromady cosi na vteřinu dvě vytvořily, a pak zase zmizely. Takové záblesky, které do jisté míry možná byly vypočítané, nebo schválně připravené, jako by to tak „prostě vyšlo“.

JB: Teď jsi mi připomněla něco, na co jsem úplně zapomněl. Hrozně mě překvapily ty zchoreografované momenty, najednou mi vystupovaly z té struktury, která byla jinak hodně neorganizovaná, chaotická. Nicméně ta typická „choroška“ mě vyhodila z rytmu, i když paradoxně mi to doslovný rytmus naopak poskytovalo. Z arytmie do rytmu. Přišlo mi to zvláštní a ptal jsem se sám sebe, proč mi to tam nesedělo. Jako kdyby to bylo vystřižené odjinud. Úplně jiný přístup. To se ti na sítích asi nestane? Tam tě nic nepřekvapí.

RA: To je přesně ono. Ještě když se vrátím k tomu slovu „struktura“. Pro sebe jsem si napsala: Co bylo nachoreografované, a co třeba jen rámcově naplánované, částečně improvizované? V rámci fluidity bez začátku a bez konce se pak tážu sama sebe, proč ten prvek jistoty do choreografie vůbec dávat. Jedna konkrétní část mi ale v tomhle přišla zajímavá, a to byla choreografie simulující tiktokové tanečky. TikTok je totiž taky generačně specifická věc, kterou jsem třeba jako formu nikdy moc nepochopila. Ale je to taky choreografie. Vymyslí si ji jeden člověk, je většinou ultra-jednoduchá, aby ji dokázal zatančit skoro každý. Jde o princip nekonečného opakování, nekonečné iterace, nekonečně se šířící v různých konstelacích, s různými lidmi i na různou hudbu. A to přesně bylo i v One Gesture pro mě jediná motivace, proč choreografii udržet, v úplně specifické formě, v referenci k něčemu, co se jmenuje tiktokový taneček. Tam to za mě fungovalo, ale jinak s tebou úplně souhlasím.

JB: Přijde mi zajímavé, jak pomalu odkrýváš mé paměťové stopy. Taky jsem si říkal, že mi tam ten „easy“ taneček vlastně nějakým způsobem fungoval, ale není to ta „choroška“, o které jsem předtím mluvil. Jsou to spíš pohyby v horní části těla, na místě, protože když se natáčíš, nemůžeš využívat dva metry kolem sebe.

JB: Co si vlastně myslíš o těch trigger warnings?

RA: Ten začátek, „trigger warning, pozor, následuje tanec“, jsem vnímala vyloženě jako vtip. I když to možná bylo myšleno vážně z jejich strany, kdo ví. Trigger warnings se většinou týkají něčeho, co u tebe může potenciálně vyvolat negativní pocity. U jednotlivých pohybů, ani u tance obecně nemáme potřebu trigger warning používat, protože máme pocit, že tanec nemůže být natolik emocionálně „nebezpečný“. Přitom před seriálem, před filmem nebo i na divadle se trigger warnings běžně dávají, ať už jde o násilí, sex, nebo jazyk. Proč ale nemáme pocit, že tanec nemůže vzbudit stejně silné emoce a pocity? Tělo si pamatuje a určité pohyby, polohy, gesta mají pro každého jinou konotaci. Když něco není doslovné, ale abstraktní, neznamená to přece, že v sobě tenhle potenciál nemá.

JB: Já jsem to takhle vůbec nevnímal. Prostě jsem to bral jako odlehčený vtípek. Ale umím si představit, že to bylo míněno ve vztahu ke kritice, že tanec musí něco znamenat.

RA: A zajímavé je, že trigger warning může věstit i nějaké společenské tabu. Může znamenat, že něco jako téma do každodenní slušné debaty nepatří. A ty se pak můžeš rozhodnout, jestli se na to dívat, nebo ne. Tohle mi vlastně přišlo jako dobrý komentář. Rozhodni se, jestli se na tenhle tanec budeš dívat, nebo ne, ale nemůžeš říct, že jsme tě nevarovali.

RA: Tak trigger warnings už jsou dneska úplně normální věc, kterou vídám skoro všude. Myslím, že to přišlo relativně nedávno, a tím, že jsou tvůrci z generace Z, trigger warnings je prostě obklopují. Odehrává se to kolem nich na všech frontách.

JB: Ale trigger warnings normálně přichází od nadřazené entity, ne? Tady to oni udělali sami sobě. A do jaké míry je to skutečně trigger warning, když už tam sedíš a je ti hloupé odejít? Navíc víš, na co jdeš. Možná to víc chápu v rámci Galaxie, kdyby si někdo spletl sál a místo doprava do Dejvického by šel doleva do DanceConnected. Ale pochybuji o tom, že to bylo záměrné.

RA: To určitě nebylo, ale přijde mi zajímavé, že se to tam rozhodli začlenit. Evidentně si museli všimnout, že u tohoto druhu umění se trigger warning nevyskytuje. Přitom je to všude. Ještě bych se ale vrátila k tomu slovu doomscrolling. Říkala jsem si, jestli vůbec existuje slovo opačného významu v češtině, protože často se o scrollingu mluví jako o něčem špatném. V rámci One Gesture mě napadlo, jak se to vyvažovalo, protože v tanci samotném i ve spoustě částí mi přišlo, že to navozovalo spíš dobrý pocit, užívání si, i ve využití prostoru. Jaký ty jsi z toho měl pocit? Pozitivní, nebo negativní? Nebo žádný?

JB: Já jsem z toho měl pozitivní pocit, ale právě si myslím, že to byla kritika skrze ten pozitivní náhled. Obecně mi přijde, že společnost se domnívá, že scrolling a sociální sítě nám spíš berou, než dávají. Do jaké míry je ale moje generace schopná pochopit jejich realitu? Oni vyrůstají v jiném světě, v digitální éře, ve které na jedné straně existuje deepfake, na druhé straně máme teď možnosti, o kterých se nikomu dřív ani nezdálo. To přeci ještě neznamená, že je to nutně špatně. Možná tu nejmladší generaci prostě jenom podceňujeme a označení generace vloček se časem budeme akorát posmívat.