Roztančené Obrazy v Divadle Kolowrat

9. 2. 2014 recenze

Autor Lucie Kocourková

Pro premiéru komorní inscenace Obrazy, která od ledna do konce sezony několikrát roztančí a rozezní scénu Divadla Kolowrat, se sešel různorodý tvůrčí tým. Není divu, když projekt sám v sobě spojuje inspiraci výtvarným uměním, jazzový koncert, tanec i pantomimu a videoart v jednom. Inspirátorkou díla je jazzová zpěvačka Elena Sonenshinová, která se s mladými tvůrci baletu ND setkala na jevišti už v roce 2009 jako spoluautorka inscenace Emotion Collection, rovněž uváděné v Kolowratu. Režie se chopila Tereza Sochorová, která byla též režisérkou zmiňované inscenace (ovšem tehdy ještě pod dívčím jménem Helšusová). Nyní se změnil především choreografický tým – pod Obrazy se podepsalo celé trio: Marek Svobodník, Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar. Tvůrci před diváky nechali znít a pohybovat se na 15 obrazů, přeneseně i doslovně, protože právě tolik konkrétních uměleckých děl autorky vybraly pro hudební a jevištní ztvárnění. Zdeněk Sýkora, Frida Kahloová, Pablo Picasso, Henri Rousseau, Edvard Munch, Gustav Klimt, Vincent van Gogh, Edgar Degas, Hieronymus Bosch, ale také třeba nástěnné malby v Altamiře, každé z výtvarných děl je odrazem své doby a uchovává v sobě poselství, které je možné oživit a interpretovat prostřednictvím jiného uměleckého druhu. Zatímco hudba, vesměs písně ve stylu moderního jazzu a několik instrumentálních skladeb, se zaměřila především na obsahovou stránku, choreografie jednotlivých kusů oscilovala mezi inspirací obsahem, náladou i formou předloh. Celek působil jako pásmo, v němž se střídaly výjevy i nálady podbarvené zvukem jazzového kvarteta a především sytým, ale laskavým hlasem Eleny Sonenshinové. Velmi uměřenou složkou byla videoprojekce, která byla použita jen několikrát pro umocnění nálady. Je nesmírně potěšující vidět, že i v době, kdy multimédia zaplavují divadelní jeviště, jsou tvůrci ochotni odolat tomuto lákadlu (zvlášť když téma přímo vybízí k zapojení vizuální složky), minimalizovat hru s technologií a dát vyniknout živému umění, ať už pohybovému, nebo hudebnímu. V rozhovoru pro bulletin Národního divadla hovořila režisérka o projekcích básní ve formě haiku, které napsala ke každému obrazu. Jak vidno, zůstaly nakonec pro diváky otištěny pouze v programu a je to tak dobře, protože v tanečních inscenacích se stává projekce textů problematickým prvkem. Ačkoli silně fragmentární, byly tak Obrazy syntetickým dílem, kde jedna složka nepřebíjí druhou.

Choreografie čerpala z dědictví moderního tance, to především v duetech, nezříkala se ani pohybové nadsázky a funkčních rekvizit, jako jsou boty s ukrytými kolečky nebo chůdy. Na těch se pohybovali interpreti ve scéně inspirované obrazem Zápas s obušky Francesca Goyi a divák mohl nejen obdivovat sehranost, ale především to, že se bojovníkům podařilo vyhnout kolizi s trámy podkrovního studia (nebylo možné provozovat ani riskantnější partneřinu s velkými zvedanými figurami). Tanečníci většinu výjevů ztvárnili oblečeni v civilním oděvu, ale tam, kde si obsah žádal stylizaci, přišla na řadu symbolika barev, především bílé, anebo převládl výtvarný záměr jako u kubistické inspirace Picassem. Autoři si neodpustili ani narážku na principy populárního černého divadla, některým obrazům věnovali plochu ucelené choreografie, jindy jen kratičkého výjevu. Obrazy zprvu provázela smůla – premiéra se pro zranění několika tanečníků odložila a diváci ve středu viděli zajímavý „mix“ interpretů, členů baletu ND i výrazných hostů. Z autorů si v představení zatančil Marek Svobodník, který má nesporné herecké nadání. Spolu s ním se představili Karel Audy a Tomáš Kopecký a hosté Petr Štěpánek (absolvent katedry nonverbálního divadla HAMU) a Martin Bohadlo (absolvent katedry alternativního a loutkového herectví DAMU). V rolích, které vyžadovaly dívčí jemnost a šarm, tančily Lenka Hrabovská a Tereza Kučerová. Štěpán Pechar je členem souboru Laterny magiky a Marek Svobodník byl jejím tanečníkem, když ještě fungovala jako samostatná instituce, a zřejmě to byl někdo z nich, kdo přivedl do týmu interpretů také tanečníka a mima Josefa Kotěšovského, který v Laterně celý svůj život působil a působí, dnes coby provozní režisér. Jako alternace je uváděn mim Rudolf Papežík (spolu s Kotěšovským a mimem Miloslavem Horáčkem v roce 2008 krátce zformovali klaunské trio Blackmoons). Právě postava stárnoucího muže

byla v Obrazech pro mnoho choreografických a pantomimických výstupů klíčová – ať už byl baletním mistrem Degasových tanečnic, alter egem mladíka v duetu s cikánkou, lopotícím se hrobařem, mužem, kterého pronásleduje dav, terčem posměchu mladé generace jako zestárlý elegán… jeho etudy budily smích i mrazení. Postavit do satirického světla motiv stárnutí, a to v kontextu krátkého života profesionálních tanečníků, určitě není nahodilým ozvláštněním představení. Je to okamžik konfrontace, kdy jsou mladí tanečníci přinuceni podívat se do očí své budoucnosti, ale stejná tíha okamžiku doléhá i na toho, kdo v nich vidí svou minulost. Není v tom trochu obraz Veselého klauna, který se uklání v prázdném šapitó, s papírovou růží a snítkou z rozkvetlé jabloně na památku? Možná nebylo na počátku víc než nápad zapojit do projektu starého známého z divadla…, ale Obrazy tím dostaly další plán. Obrazy nemají sice dramaturgický oblouk v pravém slova smyslu, například uvádění jednotlivých písní celek hodně tříští, ale jednotlivé fragmenty vytvářejí nakonec koláž, která zaujme. Jak se zalíbí jednotlivé taneční výjevy, zda divák přijme jejich pointy, je už otázka osobního vkusu, ale jde o tvar, který přes vnitřní rozrůzněnost dokázal propojit světy několika druhů umění a osobností. A prostor Divadla Kolowrat mu moc sluší. Psáno z premiéry 29. ledna 2014, Divadlo Kolowrat. Obrazy
Námět: Elena Sonenshine
Režie: Tereza Sochorová
Choreografie: Marek Svobodník, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Dramaturgie: Petra Zichová
Hudba: Jerome Davies, Miroslav Linka, Elena Sonenshine
Texty písní: Jan Budař, Jiří Žáček, Petr Vodička, Elena Sonenshine, Petra Zichová
Kostýmy: Tereza Sochorová
Videodesign: David Klimovič
Premiéra: 29. 1. 2014