Rusalka v Moravském divadle: Téměř pohádkový zážitek

Rusalka v Moravském divadle: Téměř pohádkový zážitek

Rusalka v Moravském divadle: Téměř pohádkový zážitek

Nové představení Rusalka z repertoáru baletního souboru Moravského divadla, jehož premiéra se konala 14. listopadu 2014, je jistě originálním kusem, vyvolává ovšem řadu otázek, na které není jednoduché odpovědět. 
Choreograf a ředitel baletu Moravského divadla Robert Balogh zvolil pro svůj balet známý příběh vodní víly Rusalky, která se zamiluje do mladého prince, touží se stát lidskou bytostí, ale světem lidí je nakonec zničena. Vždyť kdo by neznal slavnou operu Antonína Dvořáka, která je dodnes uváděna na světových operních scénách? Otázkou tedy bylo, jak choreograf tuto známou látku zpracuje.
Robert Balogh se rozhodl, až na drobné úpravy, držet původního libreta a ponechat také zpívanou složku Rusalky. Choreografie tak kopírovala árie jednotlivých postav, sborů a samozřejmě ty pasáže opery, které jsou určeny přímo pro balet, ale převedení opery do tanečního přednesu nefungovalo vždy tak, jak by mělo. Dvořákova hudba, a zvláště operní přechody nejsou nejideálnějším podkladem pro tanec, což by však nebyl až takový problém. Mnohem rozpačitější dojem vyvolávalo to, jak se tanečníci ve svých rolích rozpohybovali na zpěv svého operního „alter ego“. Operní árie a duety jsou přece jen řešeny režijně jinak než baletní variace, a proto některé pasáže působily nepřirozeně a zdlouhavě. Představení, bohužel, neprospěl ani hudební doprovod ze záznamu, i když je jasné, jak obtížně by se operní zpěváci asi zapojovali do baletního představení.
V choreografii Rusalky jsme mohli rozpoznat tvůrčí styl Roberta Balogha – pracoval s širokými a významnými gesty, vzpínáním paží, odvážnými zvedačkami, rozmáchlými kruhy hlavou, dámy se mohly pochlubit řadou vysokých développés a pánové piruetami. Lehkost a něžnost dal sborovým scénám vodních víl a bludiček. Rozhodl se také, že na špičkách roztančí jen hlavní postavy Rusalky, Cizí kněžny a Čarodějnice, a rovněž „oživí“ postavy Měsíce a Laně (v představení jako jednorožec). Ačkoli je Rusalka zbrusu novou inscenací, nemohl se pozorný divák ubránit pocitu, že jsou mu mnohé pohyby povědomé z dřívějších choreografií olomouckého baletu, že se často opakují a blíží se spíše tanečním dílům minulého století než progresivním současným počinům. 
Pro tanečníky v hlavních rolích je představení jistě výzvou, protože kvůli své délce a důrazu na výraz vyžaduje soustředění a vytrvalost. V roli Rusalky se během prosincového reprízového večera představila Irina Laptěva, která vyniká výbornou technikou a zejména nádhernými pohyby paží. Poměrně náročné pasáže zvládla s přehledem a snažila se také o procítěný výraz. Jistě by jako tanečnice obstála i v choreografiích jiných autorů, požadujících odlišné interpretační schopnosti. V roli Prince jí sekundoval Marin Louis Delavaud, rovněž kvalitní tanečník, technicky na vysoké úrovni, spolehlivý v pas de deux, přesto trochu zaostávající ve výrazu. Jako Ježibabu jsme mohli vidět Jelenu Iliinu, která dokázala dobře ztvárnit svou zápornou postavu a dát jí potřebný herecký prožitek. Další postavou, která kontrastovala s bezelstností a chladnou krásou Rusalky, byla Cizí kněžna – Maria-Sara Richter vložila do své postavy potřebnou dávku smyslnosti a tajemnosti, spolu s taneční jistotou. Zmiňme také Ivo Jambora jako Vodníka – ukázal velmi dobrou taneční techniku, bohužel se však svým věkem ani výrazem nepřiblížil charakteru starého, a tak trochu zadumaného Rusalčina otce.
Autor kostýmů Roman Šolc se snažil dodržet pohádkový ráz celé inscenace a vykreslit charaktery jednotlivých postav. Velmi povedené byly například éterické šaty vodních víl (snad jen kromě dlouhých blond paruk, které až příliš tvrdě kontrastovaly s křehkým zevnějškem nymf), Rusalčiny lehoučké bílé šaty naznačující její nevinnost nebo stylizované róby dvořanů na svatebních oslavách. Co se týče pánských kostýmů, byly sice efektní a na jevišti výrazné, ale lesklé pánské sukně, barevné celotrikoty a flitrové ozdoby hlavy nepůsobily na tanečnících příliš elegantně a jako by svým stylem odkazovaly spíše na pohádková představení osmdesátých let.
Scéna, kde se balet Rusalka odehrával, byla pojata až minimalisticky. Jezerní svět naznačil Jan Dušek velmi rafinovaně – pouze pomocí tmavých siluet stromů odrážejících se ve vodní hladině. Veškeré důležité akce se odehrávaly na šikmé plošině s širokou prohlubní, další otvor se nacházel v místě orchestřiště. Také scéna Princova zámku se obešla bez bohatého zdobení – jen průhledné kulisy ve tvaru klenutých oken a obří zrcadlo odrážející dění na jevišti. Dalo by se vytknout snad jen použití videoprojekce (např. zurčící potůček) v úvodních scénách odehrávajících se na jezeře, které se v kontrastu s jednoduchostí kulis zdálo násilné a přebytečné.
Rusalka je představením, které bezpochyby potěší milovníky estetického pohybu – tanečníci předvedli výborné výkony, škoda jen, že z choreografického a režijního hlediska nebyl jejich potenciál plně využit. Pravdou také zůstává, že vnímat operní zpěv a zároveň vizuální stránku této opery-baletu je náročné. Záleží však na obecenstvu, jak se k takovéto nezvyklé kombinaci stylů postaví.
Psáno z představení 18. prosince 2014 v Moravském divadle, Olomouc.
Rusalka
Hudba: Antonín Dvořák
Libreto: Robert Balogh podle Jaroslava Kvapila
Choreografie a režie: Robert Balogh
Asistentky choreografie: Renáta Mrózková, Dana Krajevskaja, Jelena Iliina
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Roman Šolc Premiéra: 14. listopadu 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2019

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: