Sarkasmy Baletu ND končí Katastrofou, ta se však naštěstí nekoná
Poslední premiérou sezóny 2024/2025 se v Baletu Národního divadla stal triptych Sarkasmy pojmenovaný po ústředním duetu Hanse van Manena pojmenovaném podle doprovodné skladby Sergeje Prokofjeva. Mnoho invence tedy v pojmenování programu Balet ND neprojevil, důležitější otázkou však zůstává, zda se mu a jeho dramaturgii povedlo naplnit onu sarkastickou premisu, nebo zda zůstalo jen u planých slibů.
Sarkasmy. ...And How Is Your Life?. Balet ND. Foto: Serghei Gherciu.
V oblíbené, nicméně nesmírně specifické disciplíně skládání funkčních triptychů se Baletu ND daří s velice proměnlivou úspěšností. Některým se povede naplnit průřezovou a podprahově vzdělávací premisu (jako Timeless), jiné se sice na papíře zaštiťují jednotící myšlenkou, výsledky však do různé míry pokulhávají (např. poměrně nevýrazný Beyond Vibrations či stylově přece jen splývající Forsythe / Clug / McGregor), další vysloveně nedávají smysl (např. pochybný Phoenix nebo bpm, jenž měl sice vysokou diváckou návštěvnost, ale z uměleckého hlediska byl i přes přítomnost díla Sharon Eyal opravdickým průšvihem).
Letošní Sarkasmy po delší době přináší do složeného večera ideu přesahující rámec „lidé, kteří prošli konkrétním souborem a/nebo zemí“, snaží se o názor, což je po předchozích zkušenostech překvapivé i potěšující zároveň. A činí tak výběrem z děl Hanse van Manena, jehož pražské publikum vidělo naposledy loni v Beyond Vibrations, Andreje Kajdanovského, jenž se představil v rámci Slovanského temperamentu v roce 2018, a Eyala Dadona, známého díky triptychu bpm premiérovanému před třemi lety a také zásluhou loňského hostování choreografova souboru SOL Dance Company.
Výběr Kajdanovského, rodáka z Ruska, byť dlouhodobě žijícího a působícího v Rakousku, a Izraelce Dadona má v roce 2025 ještě jeden rozměr, může sloužit coby společenský komentář, obraz doby nebo politické stanovisko a působit z tohoto pohledu ve výsledku sofistikovaněji než program složený řekněme z Joossova Zeleného stolu, Shechterovy Political Mother a The Statement Crystal Pite. Přemostění jízlivým sarkasmem, který bude vždy z principu balancovat mezi jemnou ironií i hrubým cynismem, má v každém případě potenciál a minimálně na papíře je příslibem.
Večer otevírá Kajdanovského novinka …And How Is Your Life?. Půlhodinová jednoaktovka začíná už během příchodu publika do hlediště, kdy se zpoza opony ozývá drnkající banjo Willieho Johnsona, jehož skladba je jakousi jednotící červenou linkou svazující choreografii v jeden celek. Jinak je ale Kajdanovského dílo hudebně eklektickým šílenstvím kombinujícím vše, co autorovi zrovna přišlo pod ruku, a jakkoli se během druhé premiéry zdálo, že do sebe jednotlivé skladby zaplouvají organičtěji, přesto jsem se nemohla zbavit pocitu klipovité epizodičnosti zhruba ve stylu rokokových oper-baletů. Což podporuje i světelný design (Christian Kass) a práce se scénografií, jež vykazuje přístup nadšeného dítěte v cukrárně, které chtělo stínohru i stroboskop, světelné výřezy, baletizol natažený skluzavkou až do orchestřiště i jeho zvedání do zadního plánu…
Tématem díla je v jednoduchosti řečeno boj emocí se společenskými normami, uchopeno je však mimořádně naivním, doslovným způsobem klopotných metafor a klišé v podobě neforemných, uniformních bílých kabátů a zářivě barevných celotrikotů (kostýmy i scénu navrhla Karoline Hogl). Ve středu dění stojí podle psychologa Roberta Plutchika osm základních pocitů – očekávání, sebevědomí, strach, překvapení, smutek, nevraživost, vztek a radost – které choreograf cítí potřebu postupně sáhodlouze představovat, přesto není schopen je z pohybového hlediska dostatečně významotvorně odlišit (což bez problému zvládl třeba George Balanchine před téměř osmdesáti lety ve svých Four Temperaments nebo i pixarovka V hlavě). Pokud tedy budeme ignorovat vztek, jehož představitelka Kristina Kornová v rudém korzetu (jak překvapivé) má za úkol na scéně vrčet (ano, vážně) a zlostně házet kabátem… Že jste totiž v ženském duetu Kristýny Němečkové s Alexandrou Perou sledovali nevraživost s radostí, se dozvíte až poté, co se o přestávce podíváte do vypsaných osob a obsazení. Pročež pokud se autor ptá, jak jde život, po dvojím zhlédnutí odpovídám, že osobně teda nic moc.
Druhá polovina triptychu patří nejprve duetu, respektive triu Sarcasmen Hanse van Manena pro ženu, muže a jeden klavír (v první premiéře u něj zasedla energická Anna McBride, ve druhé důrazný Tomáš Pindór). Pozornost choreograf zaměřuje na rozvíjející se vztah tanečních protagonistů, nenahlíží jej však očekávaně romantickou, snivou optikou nebo naznačovaným milostným napětím, nýbrž sahá po humoru a posměšném komentáři. Tanečník se před partnerkou okázale předvádí a šaškuje (v čemž nad Paulem Irmatovem z první premiéry vyčníval svou bezprostředností Erivan Garioli druhého večera), ona ho otráveně a s okázalou nudou pozoruje (naprosto učebnicová Romina Contreras, druhý den o něco méně přesvědčivá Haruka Iguchi). Následně si role prohazují, hrají si s genderovými normami, provokují se navzájem. Dlouhé neoklasické linie jejich těl v jednoduchých přiléhavých kostýmech (tanečnice je oděná v černém trikotu s kratičkou sukní, tanečník v černých legínách, s bílými ponožkami a piškoty) jsou rozbíjeny flexovanými chodidly, samozřejmostí jsou manenovské napjaté, do širokého V otevřené paže.
Před pětačtyřiceti lety dílo dost pravděpodobně mělo moc způsobit určitý otřes, narušit zavedené jevištní pořádky a být břitkým dloubnutím do tradic zobrazování heteronormativních vztahů na tanečním jevišti. Ve mně v roce 2025 mnohem více rezonovalo karikaturní zpodobnění genderových stereotypů, jež mi ale ve výsledku nebylo dvakrát příjemným. Vztah mezi tanečníkem a tanečnicí je, alespoň dle slov dramaturgického úvodu před představením, odrazem běžné partnerské každodennosti, s níž se publikum může snadno ztotožnit a nalézt pobavení. Posouzení přenechám zkušenějším, neb z tohoto hlediska nejsem mocna do debaty jakkoli relevantně přispět, na druhou stranu, pokud van Manen opravdu zachytil a zesílil klišé vztahu a role muže a ženy, k sociálnímu experimentu zvanému partnerské soužití mě dvakrát nepřesvědčil.
Po van Manenovi přišla řada na Eyala Dadona, který svou Katastrof započal netradičně. Na otevřené scéně se pomalu sešla třiadvacítka tanečnic a tanečníků, a zatímco za nimi kmitala jevištní technika a lepil se nový baletizol, oni si na forbíně s nohama visícíma do orchestřiště pobrukovali ústřední hudební téma rozehrávajícího se opusu. Katastrofa některých nepříliš intonačně zdatných jedinců naštěstí nebyla tak výrazná (byť stále jasně slyšitelná), navíc ji přehlušil výborný pěvecký výkon Eleny Dombrowski, která se v průběhu choreografie na chvíli chopila i mikrofonu v provizorní rockové kapele rozestavěné v zadním plánu jeviště, kde její taneční kolegyně a kolegové hráli na klavír, bicí či elektrické kytary. Dadon, sám vedle tanečního umělce i hudebník, využil multitalentovanosti pražského ansámblu, hlavní slovo však stále měl pohyb.
Stalo se už jakýmsi do zbláznění opakovaným klišé, že izraelský tanec v sobě nese cosi jedinečného, jakousi neopakovatelnost a nevyhnutelnou izraelskost. Když se Dadon představil s Baletem ND poprvé, očekávání z tohoto hlediska nebyla tak docela naplněna. Jeho ARTZA tehdy bojovala s podobnými neduhy přílišné popisnosti jako tentokráte Kajdanovskij. Katastrof je však úplně jinou pohádkou. Její pohybový slovník je syrový, plný expresivních, významotvorných gest, dynamické rytmiky a silné energie pulzující celým do černé oděným sborem (kostýmy Bregje van Balen). Nadto se ale zdá, že jediný Dadon pochopil zadání a ústřední téma triptychu, tedy sarkasmus (a kdo viděl hostování jeho souboru v loňské sezóně a vzpomene si na neopakovatelné pojetí závěrečných titulků, nebude překvapen, jen potěšen). Dílo neustále ironicky pomrkává, s úšklebkem si umí rýpnout jak pohybovou sekvencí (která někdy připomíná tleskající lachtany, jindy kolébající se tučňáky, jindy rozkmitaná plastová zvířátka na palubní desce automobilu jedoucího po D1), tak zaznívajícím voiceoverem, hraje si, nebojí se ani černého humoru, umí se hořce smát i mrazit v zádech. Navracející se témata v druhé polovině pak možná naznačují, že se za grimasou a jízlivou poznámkou skrývá víc. Že ve skutečnosti je situace vážnější. Dílo se však samo nikdy příliš vážně brát nezačne, čímž si stále uchovává svobodu svého čtení. Chcete si z něj vzít naději na společné řešení věcí budoucích? Prosím. Chcete si spíš cynicky odfrknout a s křivým úsměvem se zanořit do temnoty nihilismu? Ale jak si račte přát!
Na skvělém zážitku z Katastrof mají samozřejmě lví podíl samotné tanečnice a tanečníci, jimž se daří tvořit mimořádně kompaktní, soustředěné těleso. Za všechny nemohu nejmenovat absolutně vynikající Annu Novotnou v drobném sóle, v němž interpretka přesvědčuje o svých dlouhodobých kvalitách a osobitosti v soudobém repertoáru, Mathiase Deneuxe, Rominu Contreras nebo Patrika Holečka jako nejpřesvědčivější inkarnaci výše zmíněného tučňáka.
Sarkasmy se tak po relativně dlouhé době stávají vesměs pozitivním zážitkem, a pokud PR souboru hodlá program cílit na mladé publikum, jež se bude snažit přitáhnout na tanec do Národního divadla, lze jen s potěšením konstatovat, že jde o o poznání povedenější pokus než v případě předchozího bpm, a návštěvu podpořit. Zcela neironicky.
Psáno z 1. a 2. premiéry 24. a 25. dubna 2025, Národní divadlo, Praha.
Sarkasmy
… And How Is Your Life?
Choreografie: Andrej Kajdanovskij
Hudba: Bow Wow Wow, Blind Willie Johnson, John Medeski, North Mississippi Allstars & Robert Randolph, Django Reinhardt, Figueroa & Amon Tobin, Deru, Appart, Mike Duke, Blake Newman, Amy Denio, Andy Pinkham, David Maxwell, Will Dowd, Ken Field, Mike Rivard, Phil Neighbors & Jessica Lurie, Ben Frost
Hudba a zvukový design: Christoph Kirschfink
Kostýmy a scénografie: Karoline Hogl
Světelný design: Christian Kass
Videoprojekce: Clemens Purner
Sarcasmen
Choreografie, kostýmy a scéna: Hans van Manen
Hudba: Sergej Prokofjev (Sarkasmy, op. 17)
Světelný design: Bert Dalhuysen
Katastrof
Choreografie, zvukový design, scéna: Eyal Dadon
Tvůrčí spolupráce: Tamar Barlev
Hudba: Gil Nemet, Eyal Dadon
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Felice Ross
