Sem tam ještě kousek modré a černo-bílých čar, co šustí v tanečních krocích. Zahraniční hosté osvěžili Feet Forward Festival

Stříbrný igelitový plášť se nadechne.
ššššššššššššššššš
A uprostřed muž.
S obočím nahoru. Očima dokořán.
FÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ
            BUBU BUBLI BUBLINA
            L e t í. 
PRASK.

jedna čára nestačí
bílá
        —
jedna
    druhá
          další
cesta / řeka / dům
stěna / výše / bum
        nebo něco,
            co ještě jméno nemá.
Tělo se ptá.
    Ruka odpovídá.
        Čára pokračuje.
BATU
spojit
     přidat
         potkat se
             zůstat chvíli spolu
ateliér? staveniště?
        domov? galerie?
                         mraveniště
a najednou
místo,
kde se dá žít…

Pro koho je křída? Kdo si pro ni skočí? 
Město budoucnosti. Černobílé království.
Domečky a mrakodrapy, dálnice a předzahrádky.
Půdorysy.
Ručička se natahuje po štětečku, zapatlává si sukničku a koulí očička.
Je čára zeď, anebo cesta? Kde je tvoje hranice? 
Vyšli křídové signály.
Papírové tornádo unáší hranaté prstence = čepičky a patra paneláků.
Stojí to tu černé na bílém a pak bílé na černém.
Kreslit mimo skicák, rozšířit si obzory.
Můžu, mamí? Jé a tady už je to plný… Tak já si to tu eště tady…

Nevím, co mě čeká. Vcházím do nejistého prostoru, do sálu, v němž se něco vznáší. Mlha. Vesmír, nebo podvodní svět? Vynořují se bytosti. Pomalu, neslyšně jakoby z hlubin. Jsou slizké, odpudivé, a přesto podivuhodně uvěřitelné. Nechci se přiblížit. Nechci se dotknout. Zůstávám v hledišti. Svět se odehrává přede mnou, ale neobrací se ke mně. Mohu jej sledovat, nemusím do něj vstoupit. Na kraji krajiny, na hranici mezi fascinací a odporem, mezi tím, co ještě dokážu pojmenovat, a tím, co se mi vzpírá…

„Máš tu správnou kuličku?“ Stojíme ve frontě za zážitkem, u kterého nikdo neví, jaký vlastně bude. Tohle tajemno děsí a zároveň láká. Tak moc, že i dospělé diváky donutí fixlovat s barvou kuliček, jen aby se dostali dovnitř. Růžová je ta správná. Nasadit škrabošku na oči. Jde se. Procházím tmou a jediným vodítkem je lano, které vytyčuje trasu. Cestou se pod mýma rukama vynořují různé bytosti. Většina má na sobě obří tvrdou skořápku, jiné třásně. Cítím teplo a slyším dech. Další postavy moje mysl vytěsnila, protože se soustředila na nejrychlejší ústup podél lana ke světlu. Z poslední řady sleduji bytosti, které jsem měla šanci osahat a postupně se mi spojují se zážitkem ze tmy. Ve výsledku nezáleží na tom, jestli mi vizuálně připomínají tvory podmořské, mikroby či tvory mimozemské. Pro mě zůstávají tvory z mé fantazie. 

online. offline. out of energy.
LOOK AT ME.
@dva profily @dvě těla @dva zářivé úsměvy
LIKE LIKE LIKE
ještě chvíli_ještě jeden záběr
POSTNOUT?
[hešteg] přidat filtr. A pak — baterie: 1 %
obličej: :) tělo: ☒
ERROR 404: JÁ NENALEZENO
A přece —
❤️
PŘÁTELSTVÍ: STÁLE OFFLINE.

Možná nemusíme být nejlepší verzí sebe sama.
Možná stačí být.

Mia_z_bia Současný svět jako honba za lajky

Bodyshaming. Touha po dokonalosti. Status na sociálních sítích vs. realita. 

Po zhlédnutí dissplay přemýšlím nad těmito a mnoha dalšími s tím souvisejícími tématy. Jedna performerka ze sebe může vypustit duši tancem a pohybem a druhá performerka jí ve své roli zakrytá závěsem pomlouvá, což byl pro mne jeden z nejsilnějších momentů představení. Je to stejné jako napsat nenávistný, urážlivý komentář k příspěvku někoho, kdo vydal úsilí něco vytvořit. Podobně také ztvárněný jev může být metaforou kyberšikany. Co je v dnešní době „joke“ a co už je za hranou? 

Otazníky nad zmatkem.

Je problém, že v průběhu dětského představení A to je zakázáno? není možné zachytit souvislý děj? Vadí, že od začátku do konce nejsme schopni identifikovat postavy, prostředí a skoro žádnou emoci? Chybí spojitost mezi meditativní hudbou a děním na jevišti? A všímají si vůbec performerky a performeři zmatení dětského i dospělého publika? Nechápu, proč se děl všechen tento zmíněný i nezmíněný chaos, když se tvůrčí tým skládá z kvalitního a zkušeného umělectva. Takže vlastně netuším, jak a co o tomto svém rozpačitém divadelním zážitku napsat. Proto svůj text ponechám neuspořádaný, otevřená témata neuzavřená a položené otázky nezodpovězené, podobně jako to dělá inscenace.