Shakespeare & Stravinskij – Začátek nové historie českobudějovického baletu

Shakespeare & Stravinskij – Začátek nové historie českobudějovického baletu

Shakespeare & Stravinskij – Začátek nové historie českobudějovického baletu

Od letošní divadelní sezony 2016/2017 vede baletní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukáš Slavický. Jako přední sólista Bavorského státního baletu v Mnichově tančil v mnoha významných baletech neoklasického stylu, pod vedením skvělého šéfa baletu, choreografa a pedagoga Ivana Lišky. Protože vše je v neustálém pohybu a změna patří k životu, tak Ivan Liška skončil v Mnichově v pozici vedení souboru a Lukáš Slavický se také rozhodl k novému životnímu kroku. Přijal nabídku nynějšího mladého ředitele Jihočeského divadla Lukáše Průdka na místo šéfovské. Je to nový začátek pro něj samotného i pro baletní soubor, který během sedmi let technicky precizně postavil jeho předchůdce Attila Egerházi. Lukáš Slavický přebírá tedy zajímavé a zkušené tanečníky. Poslední baletní premiéry Pas de trois a Povídky toho byly důkazem. Po uvedení Gala večera, kdy se představil publiku spolu s mnoha pozvanými sólisty z různých českých i zahraničních divadel, uvádí premiéru nazvanou Shakespeare & Stravinskij v choreografii pozvaných umělců Mageda Mohameda a Paula Juliuse, kteří pracují v Německu. Začíná se jmény u nás neznámými, i když Paul Julius vytvořil kratší taneční kompozici pro Bohemia Balet.   Shakespeare s Uherskými tanci Maged Mohamed se narodil v Saúdské Arábii, studoval v Egyptě. Po angažmá v Meiningenu a poté také v Bavorském státním baletu v Mnichově pracuje nyní na volné noze a je také začínajícím filmařem. Získal v tomto roce několik ocenění za krátký film 7 years before (na festivalech v Berlíně, Los Angeles, Nice). Určitě tedy tíhne také k divadelnímu sdělení. Proto si vybral notoricky známé příběhy z děl Williama Shakespeara. S podtitulem A on ji miluje… vybírá z Romea a Julie, ze Dvou šlechticů z Verony, ze Snu noci svatojánské a z Antonia a Kleopatry. Děj zasazuje do dvacátých let 20. století, do éry němého filmu. Tanečníci hrají kočovnou společnost, putující od města k městu. Choreograf poukazuje na skutečnost, jak umělci vždy byli – a jsou – špatně honorováni. Na jevišti je režíruje vypravěč či jakýsi kabaretiér (na premiéře Graziano Bongiovanni). Všechny klíčové postavy a jejich vztahy jsou pojímány však komicky, jako v grotesce, s velikou nadsázkou i v pohybovém slovníku. Měl to být jistě záměr. Ale vše se odehrává, bohužel, velmi rychle a v žádném dost promyšleném choreografickém stylu, takže se v souvislostech ztrácíme. Dějová linie ani partnerské situace nejsou dost jasně vystavěny. Nápad by to byl pěkný, ale není dotažený. Na scéně je postavené jeviště, rám s portály a červenou sametovou oponou. Jedna část kompozice je tedy provedena jako pro divadelní publikum, druhá, o dost kratší, je otočená, za modrou oponou, a má vylíčit pocity a situace, které se tu odehrávají. Je to však nevyvážené. Myslím, že choreograf tanečníky z regionálního divadla i trochu podcenil a že určitě mají na víc. Kladem inscenace je hudební předloha Brahmsových Uherských tanců (opus 43 – výběr ze skladeb), jež jednoznačně táhne a je interpretována, jak má být, v původní verzi na čtyřruční klavír (hrají živě Lilia Červená a Aleš Vítek).   Co by řekl Stravinskij a Nižinský? Už se nemohou bránit… Existuje nesčíslně verzí legendárního baletu Svěcení jara. Jedná se o přelomové a v hudebních i tanečních dějinách zásadní a převratné dílo Igora Stravinského. Snad každý tvořivý umělec – hudebník, tanečník, choreograf – by se s geniální partiturou chtěl setkat a změřit s ní síly. K originální verzi Václava F. Nižinského se vracelo po celé století mnoho choreografů. Přes všechny dohady, snahu o obnovení původního pohybového materiálu v „pohansky“ laděných kostýmech se nepodařilo rekonstrukci zemitě postaveného díla zcela obnovit. Premiéra se konala za vedení Sergeje Ďagileva v roce 1913. A snad všichni vědí o skandálním vypískání díla přímo při pařížské premiéře v Théâtre des Champs-Elysées. Pařížské publikum nebylo – a ani nemohlo být – ve své době připraveno na nezvykle a drsně znějící hudbu. Měnící se divoké rytmy, nepravidelné frázování, zvukové smrště neladily sluchu tehdejší společnosti, zvyklé na libozvučnou hudbu a klasický balet a operu 19. století. Těch z dnes již klasicky zavedených a ve své době jedinečných patřila kultovní inscenace Maurice Béjarta uvedená v Bruselu. Tento dnes již i často opomíjený novátor i klasik zároveň se však přísně držel původního pohanského příběhu o dívce, kterou každý rok vyberou jako oběť k rituálu jarní rovnodennosti. Přírodní, etnické a pohanské zvyky Béjarta přímo fascinovaly a tehdy jen s částečně klasicky postaveným souborem (následně formovaného Baletu XX. století) ctil původní libreto, zemitost, sexuální touhu a lidské pudy. Také to bylo v době vzniku až šokující. Nejen bosé nohy tanečníků v takřka v průhledných celotrikotech evokovaly nástup zcela netradičních inscenačních postupů. Bezesporu nejhodnotnější interpretací Stravinského díla byla koncepce německé choreografky Piny Bauschové v roce 1975 s baletním souborem wuppertalského divadla. Myslím si, že ji do současné doby nikdo nepřekonal! Je s podivem, že německý choreograf Paul Julius, hostující v Českých Budějovicích, transponuje Stravinského kus do baletního světa zcela neoklasického, s hezkými dosti naivními, unylými tanečními vazbami. Nejenže nepřináší nic nového, ale zdá se, že vůbec nenaslouchá hudbě a ani ji neumí moc dobře analyzovat. Přetavuje ji do abstraktního pohybového světa, kterým se ale Stravinskému na hony vzdaluje a zásadně mu ubližuje. To, co se tančí, by mohlo být na jakoukoli jinou skladbu, ale s geniální, Stravinského partiturou se míjí. Ve čtyřech párech, muži v černých kalhotách a dívky ve světlých trikotech a na špičkách, určí oběť, vyvolenou. To jediné souhlasí. Sólistka se vyzuje ze špiček a dlouze si rozdělává drdol. Změní se tedy styl a navodí se obětní rituál tím, že si rozpustí vlasy? Velmi zajímavá je sólistka v roli obětované dívky Julie De Meulemeesterová, která oslnila již dříve v Egerháziho baletech a snad jako jediná se drží partitury. V závěrečném sóle je jedinečná. Škoda, že choreograf nenechal vygradovat její výstup až do konce představení. Návratem tanečních párů zrušil tah jejího rituálního tance, a tak i snad jedinou výraznou expresi blížící se alespoň trochu původnímu dílu.   Psáno z premiéry 2. prosince 2016, DK Metropol.     Shakespeare & Stravinskij   A on ji miluje…
Hudba: Johannes Brahms (Uherské tance)
Choreografie, režie, dramaturgie a světelný design: Maged Mohamed
Asistent choreografa:
Béla Kéri Nagy
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Klavírní sólo pro čtyři ruce:
Lilia ČervenáAleš Vítek   Svěcení jara
Hudba: Igor Stravinskij
Choreografie a světelný design: Paul Julius
Asistent choreografa:
Béla Kéri Nagy
Scéna:
Petra Körink
Kostýmy:
Josef Jelínek

Premiéra: 2. prosince 2016

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: