Šípková Růženka pro nenáročné

Šípková Růženka pro nenáročné

Šípková Růženka pro nenáročné

Národní divadlo opět vsadilo na klasický titul oděný do modernějšího hávu jako vděčnou podívanou pro baletomany i laiky, rodiče i děti. Čajkovského Spící krasavice se tentokrát chlubí českou premiérou, slibuje romantický příběh o lásce a upozaďuje barvitou přehlídku baletní techniky. Mexický choreograf a dlouholetý tanečník Finského národního baletu Javier Torres o baletech říká: „Abychom dosáhli ocenění těchto klasických baletů, je potřeba řadu z nich zkrátit. V představeních je velmi mnoho částí, které nejsou zapotřebí, aby posílily inscenaci, naopak ji oslabí. Takže pokud chcete přijít se pokochat baletní technikou, tak existují choreografové, kteří postaví skvělou čtyřhodinovou verzi. Ale to je pro velmi limitované publikum. A podle mě by naše umění mělo být dostupné všem divákům. Tento záměr se tvůrci bezpochyby vydařil. Balet vytvořený pro Finský národní balet trvá jen dvě a čtvrt hodiny včetně dvacetiminutové přestávky a diváku není dána šance se nudit. Základní petipovské variace a pas de deux zůstávají, jsou jen upraveny nebo zkráceny. Diváci nepřijdou o tance Aurory (nyní Růženky) či Šeříkové víly (zde víla lásky), v partituře nechybí ani květinový valčík, i když bez květin. Závěrečné defilé pohádkových bytostí je osekáno na základní kostru, (Modrý pták s princeznou Florianou, Karkulka s vlkem, kočičí tanec), ale bonusem je zde mnoho vtipných detailů odlehčujících děj a navozujících radost z podívané. Do popředí je vyzdvižen příběh a vykreslení charakterů postav. Zajímavého řešení dostála víla Carabosse, kterou Torres nazývá vílou strachu. Její charakter oscilující mezi mužským a ženským pohlavím vyřešil obsazením tanečníka a tanečnice, kteří se v průběhu výstupů střídají a stupňují tím efekt zlé moci. Alexandre Katsapov a Nikola Márová v prvním obsazení posunuli význam této postavy na hlavní příčku. Sebejisté technické i herecké provedení obou dvou, energické nasazení a téměř identická výška skoků přenesla tvůrčí záměr jasně do hlediště. Přestože Michaela Wenzelová a Alexej Afanassiev při druhé premiéře zvládli svůj part také dobře, chyběla oběma jistota a síla a rozdíly v provedení mátly diváka, zda nejsou Carabosse dva. Příchody víly oznamovali její sluhové netopýři, efektně výtvarně i choreograficky řešení. Nechyběla věrohodná kouzla mizení a objevování se, efekty plášťů, křídel, dýmu, i vybuchnutí víly, když ji princ probodl mečem. Dalším z „úletů“ byl například kankán malých netopýrků, na kterých si Carabosse zkoušela sílu jedu otrávené růže. Ostatní víly také měly čím překvapit. Víla odvahy Volante (výborně zatančená Kristýnou Němečkovou i Ayou Watanabe) měla slabší zrak a proto si s sebou neustále nosila skřipec a diváci trnuli, aby nespadla při piruetách do orchestřiště. Přivedla Růžence ke křtinám bílého jednorožce (Lenka Hrabovská, Nicole Delacretaz). Víla radosti Grazia (skvěle podaná Ivanou Mikešovou i Sophie Fletcher) byla při těle a její variace vyjadřovaly nespoutanou radost z pohybu. Darovala princezně veselé malé motýlky (baletní přípravka ND). Syrene, víla lásky, jak ji nazývá choreograf, měla šaty typické šeříkové barvy, ale překvapila moderním krátce střiženým blond účesem. Stejný účes měl i celý sbor vil, který ji doprovázel a který se málo hodil k tradičně laděným balerínám. Jade Clayton působila křehce, opatrně a kamenně oproti srdečné, vřelé a sebejisté Ivanně Illyenko, i když u obou byla občas znát drobná nervozita. Tréma byla také cítit i u představitelek hlavní role Růženky. Edita Raušerová překvapila dlouhými výdržemi v pózách a promenádách, premiérový nápor prozrazoval strnulý a soustředěný výraz při piruetách a allegro pasážích. Rebecca King oslnila něžnou tanečností a přesvědčila o své technické připravenosti až ve vydařeném pas de deux s partnerem Michalem Štípou coby princem Désiré. Výtečný výkon podal v této roli také Adam Zvonař, jehož s lehkostí provedené skoky vyvolaly bouřlivé ovace publika. Největším nezvykem byla scénická výprava (scéna: Minna Wallenius, kostýmy: Erika Turunen). Scéna paláce i zahrady laděná do křiklavých oranžovo-zeleno-tyrkysových barev a carských kostýmů s bohatými parukami kontrastovala s fialkovými balerínami vil a jejich krátkými blonďatými parukami. Naštěstí druhé jednání v lese a zámecké zahradě zarostlé růžemi bylo již vkusnější. Přestože byly jednotlivé postavy oblečeny účelně k vyjádření charakteru, navzájem spolu neladily. Moderní efektní oblek Carabosse jako by přišel z jiného století či planety. Kostým jednorožce i zlatého jelena (Francesco Scarpato, Jiří Waňka) byl ponechán značně symbolický, což oproti velmi realistickému sboru stříbrných jelenů působilo nepatřičně. Představitelé zlatého jelena si vysloužili obdivný potlesk, první dynamickým charakterem a druhý výškou skoku. Výtvarný šok přivodila přeměna po probuzení Růženky, kdy se všechny postavy objevily v bílých parukách a pastelových kostýmech s přemírou flitrů, připomínající cukrové království. Zda se jednalo o efekt stárnutí nebo zbělení vlasů strachem nebo jen výtvarný záměr, se můžeme jen dohadovat. Jakmile si však oči na tu přemíru barev a třpytu zvykly a soustředily se na děj a tanec, mohl si divák vychutnat řadu známých variací. Javier Torres se v inscenaci především soustředil na téma lásky. Díky drobným úpravám tak vytvořil z třetího jednání velkolepé dramatické finále, ve kterém nechybí ani technické pasáže ani vtip a odlehčují tradiční přehlídku variací. Láska je všudypřítomná. Každá z vil si najde mezi princi svého partnera – víla odvahy je obdarována brýlemi, víla radosti bonboniérou. Modrému ptáku s princeznou Florianou se na konci vylíhnou vajíčka. Kočičí duet je změněn na trio, boj ušlechtilého a divokého kocoura o bílou kočku, z něhož vzejde na šest roztomilých koťat. Role bílé kočky jakoby byla ušitá přímo na Zuzanu Šimákovou, na kterou byla radost pohledět. Její alternace Pavla Hrubešová zase více zazářila v roli ztřeštěné Růženčiny sestřenice Babette, která svým charakterem oživila sborové scény prvního jednání. Její krátký duet ve třetím aktu s princem ze Západu (Jiří Kodym, Viktor Konvalinka) byl nejen humornou oslavou opětované lásky, ale především dobře provedenou taneční podívanou. Milovníkům klasické verze Spící krasavice možná potrvá déle, než si zvyknou na výtvarné a dramaturgické řešení baletu. Na ty ostatní čeká pestrobarevná podívaná, které nechybí příběh a humor ani technicky náročné taneční variace. Šípková Růženka v koncepci Javiera Torrese má přilákat zřejmě jiné publikum, než nedávno uváděná klasická verze ve Stavovském divadle v provedení Bohemia Baletu nebo novátorský počin Vámose ve Státní opeře. Proto má určitě na repertoáru Národního divadla své právoplatné místo a zajisté si najde i své vděčné diváky. Šípková Růženka
Hudba: Petr Ilji Čajkovskij
Choreografie: Javier Torres
Scéna: Minna Wallenius
Kostýmy: Erika Turunen
Světla: Olli-Pekka Koivunen
Dramaturgie: Anneli Mäkelä
Premiéra: 29. 3. 2012 Foto: Pavel Hejný Související:
Rozhovor s Javierem Torresem - Hovory s... na Nové scéně ND

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: