Smrt v Benátkách – Šothova inscenace v Plzni

Smrt v Benátkách – Šothova inscenace v Plzni

Smrt v Benátkách – Šothova inscenace v Plzni

Po košické premiéře v roce 2014 se taneční inscenace Smrt v Benátkách v choreografii a režii slovenského choreografa Ondreje Šotha přenesla na Novou scénu Nového divadla v Plzni. Šéf baletu Jiří Pokorný pozval Šotha do Plzně poprvé a představení si vybral i s tím rizikem, že to není pro běžného diváka zcela jednoduchý titul. Zkušený a renomovaný umělec Ondrej Šoth se nechal inspirovat literární předlohou, známou novelou vynikajícího německého spisovatele Thomase Manna. Smrt v Benátkách je ojedinělým literárním dílem z roku 1912, které dodnes vzbuzuje zájem nejen literárních historiků, ale i psychologů a sexuologů. Jedná se částečně o autobiografický příběh. Thomas Mann se svou ženou skutečně trávili prázdniny na pláži Lido, kde se setkali s polskou rodinou s dětmi, jejíž třináctiletý syn spisovatele velmi zaujal. Své polarizované prožitky přepsal do poutavého příběhu plného smutku, nostalgie, nedořešených vztahů a pocitů nasátých dekadentním dechem doby. Proslulý je především legendární filmový snímek italského režiséra Luchina Viscontiho. Známá je také opera Benjamina Brittena a jako balet předlohu úspěšně zpracoval choreograf John Neumeier se svým baletním souborem v Hamburku.  Nacházení symbolů I zkušený choreograf Ondrej Šoth je pohlcen sugestivním příběhem, jeho tajemností, záhadností a osudovostí. Snaží se velmi intenzivně vyjádřit psychické stavy hlavní postavy, spisovatele Gustava von Aschenbacha. V inscenaci jde více o psychologickou studii a hereckou výzvu než o převyprávění příběhu. Spisovatel Aschenbach se tak ocitá více v abstraktních rovinách plných symbolů. Jako ve snu je pronásledován a doprovázen skupinou tanečnic a tanečníků v černých kostýmech, maskách a bílých rukavicích. Jsou jeho svědomím, výčitkami, smutkem, ale i provokací. Patří ke zkouškám osudu, kterým je Aschenbach vystaven. Jevištní prostor choreograf vymezuje stoly, na kterých se celé první jednání odehrává. Pro násobení překážek a psychických stavů používají „jeho duchové“ dlouhé prkno, přes které Aschenbach přelézá, šplhá, přechází a tančí. Je jimi vynášen i zavěšen a jeho prostor je úzce vymezen. Proto se tanečník nemůže svobodněji hýbat. Zato však můžete sledovat zblízka každé hnutí i výraz a mimiku. Ve smyslu úzké cesty osudu je to krásný záměr. Aschenbach truchlí nad ztrátou ženy a dcery, jejichž obrazy se mu stále navrací. Po snovém setkání s dcerou zůstává na jevišti červený míč, který je symbolem dětství a ztraceného mládí. Manipulace s prknem a stoly se po mnoha překážkách a až ekvilibristických výkonech na nebezpečných a křehkých rovinách stává jednotvárným a spíše opotřebovaným prostředkem. Paralelou dlouhých, opakovaných hudebních pasáží minimalistických kompozic je černobílá plocha, která je impulzem a reflexí vzrušivého hereckého výkonu. Jistě i toto výtvarné řešení bylo dramaturgickým záměrem, aby vynikli plzeňští tanečníci. Především Miroslav Hradil a Zuzana Hradilová, kteří mohli rozehrát dramatické role. Zpomalený čas vzpomínek V druhém jednání se ocitáme na lázeňské kolonádě, na korzu i na pláži Lido. Použita je celá plocha scény i točna, která připomíná filmové, kinetické sekvence. Dvojice i tančící páry předvádějí točivý pohyb v obrazových situacích, bohužel, na úkor tance. Tanečníci jsou zadrženi ve statických, sošných pozicích hostů a nemají vlastně příležitost si skutečně zatančit. Děti si hrají s nalezeným míčem, rodiče a klienti se promenují a jednotlivé obrazy plynou velmi pozvolna, jako zpomalený čas vzpomínek i melancholických nudných nálad. Aschenbach potkává rodinu s dětmi a začíná se zajímat o jejich malého chlapce Tadzia. Oproti souboru mají oba tanečníci před sebou „maraton“ pohybově zajímavých duetů i dostatek času k výrazovému řešení komplikovaného citového vztahu starého sebelítostného a stárnoucího Aschenbacha a nedozrálého pubertálního chlapce. Přes krátkou dramatickou sekvenci, kdy se Tadzio dostává do rvačky s jedním z chlapců, nemá ani druhé jednání inscenace dramatický vzruch. Odehrává se, podobně jako ve filmu, v dekadentním nihilismu. Hluboké citové zahoření, návraty výčitek a marnosti počínání, byť v plném hereckém nasazení interpretů, nestačí na to, aby se změnil stejnosměrný nedynamický proud. Ve finální scéně se opět na jevišti objeví dlouhé prkno – tentokrát se stává skutečným symbolem smrti a odchodu. Tadzio po něm mizí do neznáma a vyčerpaný Aschenbach umírá. Hudební skladby jsou krásné i pohybově naplněné. Šoth vybral díla Philipa Glasse, Mantovaniho, Arvo Pärta, Wima Martense a Masata Hatanaky. Celkem logicky se choreograf v závěru upíná k tématu Adagietta z Mahlerovy 5. symfonie (použitá je i ve filmu, také v Neumeierově i podobném Béjartově díle), které dodává celému dílu na tesknosti i jímavosti. Kristián Pokorný, mladý tanečník, student Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, byl výborný v roli Tadzia. Aschenbachovu ženu ztvárnila noblesní Zuzana Hradilová Aschenbachova přítele Alberta tančil Petr Laštovka. V hlavní úloze byl výborný a absolutně koncentrovaný Miroslav Hradil. V nesnadném jevištním dění obstála malá dívenka z baletní školy Ema Landová.  Myslím, že interpretační výkony v Plzni byly lepší než v košické premiéře. Nakonec i určitá úprava díla plzeňské verzi prospěla.  Psáno z představení 16. dubna 2015, Nová scéna – Nové divadlo Plzeň.   Smrt v Benátkách Libreto: Zuzana Mistríková a Ondrej Šoth
Hudba: Ludovico Einaudi, Philip Glass, Masato Hatanaka, Gustav Mahler, Mantovani, Wim Martens, Arvo Pärt a Stelladrone
Choreografie a režie: Ondrej Šoth
Scéna a kostýmy: Andrii Sukhanov
Premiéra: 4. dubna 2015
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Tanec

Komentář

vložil kulturnim.blogspot.cz

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Byl to naprosto úžasně zpracovaný balet - ještě trošičku víc než M. Hradil se mi dokonce líbil M. Šinták v hlavní roli... škoda, že se představení moc neuchytilo :-( a tak brzy skončilo. Vážně mě to mrzí.

Komentář

vložil Lucie K.

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
Inscenaci jsem viděla, když tu s ní v Praze hostovalo košické divadlo, popis odpovídá, určitě se pro Plzeň dramaturgicky neměnila. Není dobré, pokud to divadlo prezentovalo jako úplnou premiéru, když je to přenesená inscenace, ale jinak je to pro tanečníky dobrá zkušenost.

Zobrazit další komentáře 2

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2020

Po Út St Čt So Ne
6
7
8 9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19 20
21
22 23 24
25
26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: