Smrt v Benátkách – Šothova inscenace v Plzni

Smrt v Benátkách – Šothova inscenace v Plzni

Smrt v Benátkách – Šothova inscenace v Plzni

Po košické premiéře v roce 2014 se taneční inscenace Smrt v Benátkách v choreografii a režii slovenského choreografa Ondreje Šotha přenesla na Novou scénu Nového divadla v Plzni. Šéf baletu Jiří Pokorný pozval Šotha do Plzně poprvé a představení si vybral i s tím rizikem, že to není pro běžného diváka zcela jednoduchý titul. Zkušený a renomovaný umělec Ondrej Šoth se nechal inspirovat literární předlohou, známou novelou vynikajícího německého spisovatele Thomase Manna. Smrt v Benátkách je ojedinělým literárním dílem z roku 1912, které dodnes vzbuzuje zájem nejen literárních historiků, ale i psychologů a sexuologů. Jedná se částečně o autobiografický příběh. Thomas Mann se svou ženou skutečně trávili prázdniny na pláži Lido, kde se setkali s polskou rodinou s dětmi, jejíž třináctiletý syn spisovatele velmi zaujal. Své polarizované prožitky přepsal do poutavého příběhu plného smutku, nostalgie, nedořešených vztahů a pocitů nasátých dekadentním dechem doby. Proslulý je především legendární filmový snímek italského režiséra Luchina Viscontiho. Známá je také opera Benjamina Brittena a jako balet předlohu úspěšně zpracoval choreograf John Neumeier se svým baletním souborem v Hamburku.  Nacházení symbolů I zkušený choreograf Ondrej Šoth je pohlcen sugestivním příběhem, jeho tajemností, záhadností a osudovostí. Snaží se velmi intenzivně vyjádřit psychické stavy hlavní postavy, spisovatele Gustava von Aschenbacha. V inscenaci jde více o psychologickou studii a hereckou výzvu než o převyprávění příběhu. Spisovatel Aschenbach se tak ocitá více v abstraktních rovinách plných symbolů. Jako ve snu je pronásledován a doprovázen skupinou tanečnic a tanečníků v černých kostýmech, maskách a bílých rukavicích. Jsou jeho svědomím, výčitkami, smutkem, ale i provokací. Patří ke zkouškám osudu, kterým je Aschenbach vystaven. Jevištní prostor choreograf vymezuje stoly, na kterých se celé první jednání odehrává. Pro násobení překážek a psychických stavů používají „jeho duchové“ dlouhé prkno, přes které Aschenbach přelézá, šplhá, přechází a tančí. Je jimi vynášen i zavěšen a jeho prostor je úzce vymezen. Proto se tanečník nemůže svobodněji hýbat. Zato však můžete sledovat zblízka každé hnutí i výraz a mimiku. Ve smyslu úzké cesty osudu je to krásný záměr. Aschenbach truchlí nad ztrátou ženy a dcery, jejichž obrazy se mu stále navrací. Po snovém setkání s dcerou zůstává na jevišti červený míč, který je symbolem dětství a ztraceného mládí. Manipulace s prknem a stoly se po mnoha překážkách a až ekvilibristických výkonech na nebezpečných a křehkých rovinách stává jednotvárným a spíše opotřebovaným prostředkem. Paralelou dlouhých, opakovaných hudebních pasáží minimalistických kompozic je černobílá plocha, která je impulzem a reflexí vzrušivého hereckého výkonu. Jistě i toto výtvarné řešení bylo dramaturgickým záměrem, aby vynikli plzeňští tanečníci. Především Miroslav Hradil a Zuzana Hradilová, kteří mohli rozehrát dramatické role. Zpomalený čas vzpomínek V druhém jednání se ocitáme na lázeňské kolonádě, na korzu i na pláži Lido. Použita je celá plocha scény i točna, která připomíná filmové, kinetické sekvence. Dvojice i tančící páry předvádějí točivý pohyb v obrazových situacích, bohužel, na úkor tance. Tanečníci jsou zadrženi ve statických, sošných pozicích hostů a nemají vlastně příležitost si skutečně zatančit. Děti si hrají s nalezeným míčem, rodiče a klienti se promenují a jednotlivé obrazy plynou velmi pozvolna, jako zpomalený čas vzpomínek i melancholických nudných nálad. Aschenbach potkává rodinu s dětmi a začíná se zajímat o jejich malého chlapce Tadzia. Oproti souboru mají oba tanečníci před sebou „maraton“ pohybově zajímavých duetů i dostatek času k výrazovému řešení komplikovaného citového vztahu starého sebelítostného a stárnoucího Aschenbacha a nedozrálého pubertálního chlapce. Přes krátkou dramatickou sekvenci, kdy se Tadzio dostává do rvačky s jedním z chlapců, nemá ani druhé jednání inscenace dramatický vzruch. Odehrává se, podobně jako ve filmu, v dekadentním nihilismu. Hluboké citové zahoření, návraty výčitek a marnosti počínání, byť v plném hereckém nasazení interpretů, nestačí na to, aby se změnil stejnosměrný nedynamický proud. Ve finální scéně se opět na jevišti objeví dlouhé prkno – tentokrát se stává skutečným symbolem smrti a odchodu. Tadzio po něm mizí do neznáma a vyčerpaný Aschenbach umírá. Hudební skladby jsou krásné i pohybově naplněné. Šoth vybral díla Philipa Glasse, Mantovaniho, Arvo Pärta, Wima Martense a Masata Hatanaky. Celkem logicky se choreograf v závěru upíná k tématu Adagietta z Mahlerovy 5. symfonie (použitá je i ve filmu, také v Neumeierově i podobném Béjartově díle), které dodává celému dílu na tesknosti i jímavosti. Kristián Pokorný, mladý tanečník, student Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, byl výborný v roli Tadzia. Aschenbachovu ženu ztvárnila noblesní Zuzana Hradilová Aschenbachova přítele Alberta tančil Petr Laštovka. V hlavní úloze byl výborný a absolutně koncentrovaný Miroslav Hradil. V nesnadném jevištním dění obstála malá dívenka z baletní školy Ema Landová.  Myslím, že interpretační výkony v Plzni byly lepší než v košické premiéře. Nakonec i určitá úprava díla plzeňské verzi prospěla.  Psáno z představení 16. dubna 2015, Nová scéna – Nové divadlo Plzeň.   Smrt v Benátkách Libreto: Zuzana Mistríková a Ondrej Šoth
Hudba: Ludovico Einaudi, Philip Glass, Masato Hatanaka, Gustav Mahler, Mantovani, Wim Martens, Arvo Pärt a Stelladrone
Choreografie a režie: Ondrej Šoth
Scéna a kostýmy: Andrii Sukhanov
Premiéra: 4. dubna 2015
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: