Program otevírala Inšpirácia, jedna ze starších prací Mária Radačovského, kterou původně vytvořil pro sebe a svou nejen taneční partnerku Anik Bissonnette (vystoupení na Baletu Gala 2006) a nyní odtančil se sólistkou Klaudií Bittererovou. Nejde o objevnou strukturu, jen esteticky plynulý duet o bezradném umělci a zázračné múze, který využívá podmanivou hudbu Mozartova klavírního koncertu.
Un Ballo Jiřího Kyliána je těžký taneční oříšek. Střídání párů a skupinových variací vyžaduje naprostou přesnost a synchronicitu, které zatím interpreti nedosahují, i když tančí s opravdovým zaujetím a zápalem. Čistota samotné choreografie je typická pro práce Jiřího Kyliána a není potřeba ji zdůrazňovat..
Následující dílo Mária Radačovského s prostým a postačujícím názvem 68 si dává za úkol vyprávět o velmi citlivém úseku československých dějin. Otevírá se za pomoci zvuků okupačních tanků a helikoptéry, a i když není vyloženě narativní, její čtivost je spíš popisná. Dvojice oddělená fyzickou překážkou a na závěr se zvedající „opona“ doprovázená choreografickou tečkou, v níž Radačovský skládá hold svému učiteli, Jiřímu Kyliánovi, vypůjčiv si poslední obraz jeho Sinfonietty. Choreografie jako celek poněkud postrádá dynamiku, rozehrán do několika skupinových výstupů a delších duetů. Ty sice na chvíli zaujmou promyšlenou partneřinou a vazbami, kde vyniknou přednosti tanečnic (v prvním páru zaujme například Kateřina Košíková), ovšem v celém jednolitém proudu začne bohužel divákova mysl i oči brzy těkat. Také vážnost a tragédie zvoleného námětu příliš nekorespondují s použitím povýtce neoklasických prvků, držících se ladného pohybu, jemných křivek a póz. Nejslabším článkem kusu jsou ale jednoznačně kostýmy. Působí jen málo lichotivě k postavám tanečnic i tanečníků, nepříjemně se krabatící saténově lesklé kalhoty i trochu lacině. Téma samo by přitom sneslo téměř cokoli od jednobarevných trikotů až po retro...
V Real Time choreografa Lukáše Timuláka a Petra Biľaka se ocitáme trochu mimo kontext, na poli (snad) současného tance. Samotného tance je však v tomto kuse málo, dominuje videozáznam promítaný na celé pozadí. Šest tanečníků a tanečnic v různobarevných kostýmech se na filmu objevuje v nákupním centru, hemžení lidí kolem je kulisou k pohybovým cvikům, na kterých je nejzajímavější práce se zpomaleným pohybem, který není trikový, ale také se po pár úvodních minutách omrzí. Přesun tanečníků před plátno a jejich opětovné objevení na obraze jsou načasovány na jiné jeviště, proto se zřejmě některé výstupy nekryly, jak měly. Celý kus na jeviště ND příliš nezapadl, ale i v menším prostoru by těžko obhájil poněkud fádní pohybové vazby choreografie.
Šest tanců Jiřího Kyliána, které večer uzavíraly, si už díky svému rázu vysloužilo největší ohlas publika. Humor a nadsázka, které jsou i na jevišti tolik potřebné, se zde prolínají mikropříběhy mužů a žen ve vzájemném škádlení a hašteření, ale i v této zdánlivě rozvolněné choreografii je potřeba vypěstovat přesnost a cit pro dynamiku pohybu. Tanečníci však prodali své možnosti s vervou a dobře se popasovali s charakterními polohami.
Je třeba podotknout, že oproti loňskému roku bylo na první pohled patrné zlepšení v kvalitách souboru. Dvě choreografie Jiřího Kyliána vyžadují už velkou zkušenost tanečníků a prověřují připravenost na náročné úkoly, které jim klade všestranně koncipovaný repertoár moderního divadla. Bezpochyby je u SND dobře nakročeno, i když rezervy zůstávají. Představení tohoto typu jsou stále ještě více určitou snahou než konečnou formou sebevědomého předvedení repertoáru. Zde čeká slovenský soubor ještě velký kus namáhavé cesty, kterou ale nastoupili svižným tempem.
Un Ballo Jiřího Kyliána je těžký taneční oříšek. Střídání párů a skupinových variací vyžaduje naprostou přesnost a synchronicitu, které zatím interpreti nedosahují, i když tančí s opravdovým zaujetím a zápalem. Čistota samotné choreografie je typická pro práce Jiřího Kyliána a není potřeba ji zdůrazňovat..
Následující dílo Mária Radačovského s prostým a postačujícím názvem 68 si dává za úkol vyprávět o velmi citlivém úseku československých dějin. Otevírá se za pomoci zvuků okupačních tanků a helikoptéry, a i když není vyloženě narativní, její čtivost je spíš popisná. Dvojice oddělená fyzickou překážkou a na závěr se zvedající „opona“ doprovázená choreografickou tečkou, v níž Radačovský skládá hold svému učiteli, Jiřímu Kyliánovi, vypůjčiv si poslední obraz 
jeho Sinfonietty. Choreografie jako celek poněkud postrádá dynamiku, rozehrán do několika skupinových výstupů a delších duetů. Ty sice na chvíli zaujmou promyšlenou partneřinou a vazbami, kde vyniknou přednosti tanečnic (v prvním páru zaujme například Kateřina Košíková), ovšem v celém jednolitém proudu začne bohužel divákova mysl i oči brzy těkat. Také vážnost a tragédie zvoleného námětu příliš nekorespondují s použitím povýtce neoklasických prvků, držících se ladného pohybu, jemných křivek a póz. Nejslabším článkem kusu jsou ale jednoznačně kostýmy. Působí jen málo lichotivě k postavám tanečnic i tanečníků, nepříjemně se krabatící saténově lesklé kalhoty i trochu lacině. Téma samo by přitom sneslo téměř cokoli od jednobarevných trikotů až po retro...
V Real Time choreografa Lukáše Timuláka a Petra Biľaka se ocitáme trochu mimo kontext, na poli (snad) současného tance. Samotného tance je však v tomto kuse málo, dominuje videozáznam promítaný na celé pozadí. Šest tanečníků a tanečnic v různobarevných kostýmech se na filmu objevuje v nákupním centru, hemžení lidí kolem je kulisou k pohybovým cvikům, na kterých je nejzajímavější práce se zpomaleným pohybem, který není trikový, ale také se po pár úvodních minutách omrzí. Přesun tanečníků před plátno a jejich opětovné objevení na obraze jsou načasovány na jiné jeviště, proto se zřejmě některé výstupy nekryly, jak měly. Celý kus na jeviště ND příliš nezapadl, ale i v menším prostoru by těžko obhájil poněkud fádní pohybové vazby choreografie.
Šest tanců Jiřího Kyliána, které večer uzavíraly, si už díky svému rázu vysloužilo největší ohlas publika. Humor a nadsázka, které jsou i na jevišti tolik potřebné, se zde prolínají mikropříběhy mužů a žen ve vzájemném škádlení a hašteření, ale i v této zdánlivě rozvolněné choreografii je potřeba vypěstovat přesnost a cit pro dynamiku pohybu. Tanečníci však prodali své možnosti s vervou a dobře se popasovali s charakterními polohami.
Je třeba podotknout, že oproti loňskému roku bylo na první pohled patrné zlepšení v kvalitách souboru. Dvě choreografie Jiřího Kyliána vyžadují už velkou zkušenost tanečníků a prověřují připravenost na náročné úkoly, které jim klade všestranně koncipovaný repertoár moderního divadla. Bezpochyby je u SND dobře nakročeno, i když rezervy zůstávají. Představení tohoto typu jsou stále ještě více určitou snahou než konečnou formou sebevědomého předvedení repertoáru. Zde čeká slovenský soubor ještě velký kus namáhavé cesty, kterou ale nastoupili svižným tempem.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?