Soft Spot. Foto: Vojtěch Brtnický.
Pokud se Josef Bartoš nedávno ve svém sloupku zamýšlel nad tím, jak taneční zážitek promění umělcova tvář zahalená částečně rouškou, Hajdyla a Ferienčíková dovedou v Soft Spot tuto debatu na zcela jinou úroveň. Performerky mají totiž od začátku do konce inscenace zahalenou kusem černé látky nejen tvář ale celou hlavu.
Nové dílo, jehož koncept pochází od Adrienn Hód, je třeba vnímat jako experiment jak na tanečnicích, tak na divácích. A na publikum mají právě zahalené tváře účinkujících snad největší dopad. Performerkám nevidíme obličej, a proto se s nimi nelze ztotožnit, číst jejich emoce, pociťovat empatii, ale ani odhadnout jejich charakter, ač se na jevišti pohybově projevují bezmála půl druhé hodiny. Po této době nedokážu tanečnice odlišit ani od sebe navzájem.
Zde se matka myšlenky a choreografka Adrienn Hód perfektně trefila do svých tezí. Vztah mezi obličejem, pohybem a gestem se zdá být fatální, jedno bez druhého komunikuje jen polovičatě. Možná i tento fakt je důvodem, proč se na Soft Spot nedívá zrovna s požitkem či s lehkostí. Anonymní postavy vyvolávají skličující pocity, podpořené vrzavou až kakofonickou elektronickou hudbou. Ani pohyby dvojice se v žádném případě nesnaží být estetické, jsou spíše obrácené do nitra tanečnic, které si hledají a přemýšlejí samy pro sebe. Anebo tento pocit vzbuzují opět jejich zahalené tváře.
Zejména Hajdyla se pouští do pozic, na něž je fyzicky nepříjemné se dívat, a využívá přitom své hypermobility a flexibility. Dává si například nohy za hlavu způsobem, který evokuje až vykloubení spodní části těla. Za celou dobu nevidíte jediný pohyb, který by byl synchronní či snad estetický. V Soft Spot je vše o subtilním hledání, nikoliv o velké expresi směrem k divákovi.
Publikum se mohlo během představení volně pohybovat s tím, že neexistuje správné místo, odkud dění v sále divadla Ponec sledovat. Někteří toho po počátečním ostychu, kdy byla navíc místnost ostře osvětlená, přece jen využilo. Mnozí chápali světelný čtverec vykreslený okolo performerek jako hranici, jiní si dovolili ji překročit a vstoupit do samotného centra dění. I toto se stalo experimentem svého druhu, který alespoň lehce rozpohyboval české publikum, jinak poměrně rezistentní k projevům během představení a výzvám k participaci. Díky volnému rozesetí diváků po celé místnosti působilo dílo spíše jako druh happeningu nežli klasická inscenace.
S diváckou imaginací o tom, co je to divadlo a jak by mělo vypadat, si autorka pohrávala i v samotném závěru, kdy nepřišlo žádné gesto, které by auditorium upozornilo, že je správná chvíle odejít ze sálu. Moment potlesku sice publikum odhadlo, avšak obě ženy zůstaly po aplausu téměř nehybně stát místo toho, aby se uklonily. Někteří diváci se tak začali pomalu trousit domů, jiní stále čekali, jestli ještě o něco nepřijdou. Hód tak otevřela debatu o gestu, výrazu a pohybových konvencích jako o něčem, co nám pomáhá orientovat se v každodenním životě. Bez nich jsme zmatení a naše jednání se komplikuje.
Choreografka slibovala také pátrání po onom soft spot, jemném zranitelném místě každého z nás. Ač dílo na povrchu působí spíše hrubě a formuje v divadelním prostoru pocitově i vizuálně nehostinné prostředí, hledání tanečnic pomocí drobných gest a pohybů je velmi jemné. Hledání vlastního slabého místa se ale abstraktní vypravování vyhýbá, možná právě i proto, že ženám nevidíme do tváře. Nabízí se tak jedna otázka: Je právě tvář naším zranitelným místem?
Psáno z premiéry 10. března 2022, divadlo Ponec.
Soft spot
Choreografie: Adrienn Hód
Tvorba a interpretace: Martina Hajdyla, Soňa Ferienčíková
Hudební skladatel: Ábris Gryllus
Dramaturgie: Ármin Szabó-Székely
Pohybová spolupráce: Márcio Kerber Canabarro
Vizuální spolupráce: Mária Júdová
Kostýmy: Lucia Škandíková
Světelný design: Tomáš Morávek
Technická podpora: Daniel Kozlík
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 3x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?