Soirrée Thierrée/Shechter/Pérez/Pite – Současný tanec v plné parádě

Pařížská Opera zpřístupnila v záznamu složený večer, v němž ukázala flexibilitu tanečníků v dílech, která prezentují tanec jako výpověď odkazující k současnosti zvláště svým choreografickým pojetím. Přestože se jedná o představení, které se na repertoáru objevilo již před třemi lety, jeho umělecké uchopení stále jitří divákovy smysly, přitahuje pozornost a fascinuje různorodostí a pečlivostí přístupu k fyzické modelaci a výtvarnému řešení.

Frolôns. Foto: Archiv.

Frolôns. Foto: Archiv.

V komponované inscenaci se představují čtyři tvůrci z různých částí světa, čtyři svébytné umělecké názory v prvotřídním provedení pařížského baletu. Co více si přát? Stačí zaplatit osm euro na stránkách chezsoi.operadeparis.fr, usednout a nechat se provázet spolu s příchozími návštěvníky interiéry Opéra Garnier. Do site-specific projektu vábí James Thierrée (1974), švýcarský cirkusový performer, ředitel Compagnie du Hanneton. Jeho projekt Frolôns (jeden z možných výkladů značí „buďme blízko, lehce se dotýkejme“) je vázán na útroby budovy, která se stává po celých třicet minut hrací plochou. Diváci vchází do vstupní haly a jsou povzbuzováni: „Hýbejte se, choďte, nezastavujte se na schodech, prozkoumávejte…“

Skoro všude se něco děje, tanečníci sklouzávají po zádech po schodišti, sviští velkou rychlostí chodbami položeni na malých deskách s kolečky, vstupují do fontány v podzemí a vytvářejí sousoší na malé točně. Přihlížející jsou nepostradatelnou součástí divadelní zkušenosti, jsou vybízeni k zapojení se do akce a dění sledují z různých úhlů, kdy performance vypadá z každého místa jinak – postávající diváci svou reakcí dovytváří atmosféru, ale do servírovaného imerzního divadla se nehrnou, jen tanečníky ostýchavě sledují, zdají se být zaskočeni a nejjistěji vypadají, když drží mobily a dění natáčejí.

Postupně se však nechávají unést podívanou, kterou nenápadně dirigují dva průvodci, jež diváky lákají na jednotlivé akce. Je zřejmé, že díky záznamu, snímajícímu Frôlons po tři večery, máme u obrazovek možnost zažít všechny klíčové momenty v celém rozsahu. Tanečníci zakuklení v hnědozlatých a černých kostýmech jsou jako bájné bytosti vystupující z nitra země – jejich prostupování divadlem spolu s dvěma plazícími se zlatými ještěry doprovází zpěváci i živý hudební doprovod.

Frolôns. Foto: Archiv.

Tváře účinkujících lze vytušit za průhledným nasvícením hledí kukel, když se ke kameře více přiblíží. Zpěvačka ve zlatém hávu s několikaramenným lustrem na hlavě drží v ruce světelnou kouli, kterou si účinkující předávají coby součást vizuálních efektů. Jako opulentní podívaná v barokním ladění. Ve finále skrumáž tanečníků postupně přechází na jeviště a diváci zabírají místa v hledišti – pohyby jsou těkavé, nervní, neklidné jako nelibozvučný doprovod. Poletující hnědozlatá látka se vznáší nad scénou a taneční proud mizí v otvoru uprostřed ní. Další část večera začíná.

Patří izraelskému choreografovi Hofeshi Shechterovi (1975), který přispěl do repertoáru Opery novou verzí svého kusu The Art of Not Looking Back z roku 2009. Mluvené slovo střídá elektronická zvukově-hlasová mixáž, do níž jen na okamžik proniká Adagio Braniborských koncertů J. S. Bacha, kdy se tanečnice stavějí do klasické, ledabyle provedené pózy. Devět balerín v béžových šatech, bosých, se staženými vlasy zprvu stojí v kruhové světelné výseči a dívají se do hlediště. Bolestnou výpověď předjímají úvodní slova: „Má matka mě opustila ve dvou letech.“ Běsný křik spolu s hlasitým smíchem dává na srozuměnou, že Shechter nemá v úmyslu diváka hladit po srsti, naopak žaluje, naříká, zatavuje do fyzicky syrové výpovědi pocity a emoce, jež vzbuzují deklamovaná slova: emptiness, broken, strukture...

Rozmáchlé paže s roztaženými prsty, lehce ohnutá záda, nepropnutá chodidla a třesy potlačují ladnost ženských pohybů a křivek. Iluzi dokonalého tvaru a rovnováhy se pak snaží vyvolat klasické pózy, ale ani ty nejsou perfektní. Těla tanečnic nepoznají klid, lehce se pohupují a pomalu natáčí paže, které se zdají tak těžké. Pohyb je veden z centra ven a z periferie se navrací zpět, taneční fráze se opakují, násobí, drolí, čímž choreograf vyvolává zvláštní napětí a očekávání, co se bude dále dít.The Art of Not Looking Back. Foto: Agathe Poupeney / Opéra national de Paris

Plynutí pohybu je pouze namátkové, performerky většinou zachvacuje neodbytný třes. V oranžovém a později červeném prostředí obnažené scény probíhá bizarní očistný rituál, tanečnice zatínají ruce v pěsti, aby je vzápětí zvedly do klasického držení a nakonec jedna z nich zůstala nehybně stát uprostřed jeviště. Ve finále se ve zrychleném tempu opakují kombinace, které jsme již viděli, a v samém závěru je scéna prázdná stejně jako bezútěšně působící fysis tanečnic…

Do tmavě zarámovaného jeviště pak vstupuje deset mužů v choreografii The Male Dancer od Ivána Péreze (1983), španělského tvůrce, jehož kariéra započala v Nederlands Dans Theater. Tanečníci se promenádují v extravagantních modelech v různých barvách a materiálech. Hudba Arvo Pärta připomíná andělský chór a doprovází skupinu, z níž vychází impulsy udávající vedení pohybu, do něhož se otiskuje plynutí času, tvaru a vztahy k druhým i k sobě samým. Ze skupiny se vydělují tanečníci, jejich variace vycházejí z Nižinského Faunova odpoledne a posléze z Fokinova Ducha růže.

Výrazná je práce se změnami těžiště, sváří se tu síla s lehkostí, muži koketují s ženskostí. The Male Dancer není o síle a ataku, naopak tanečníci jako by odlupovali tvrdou skořápku, objevovali své skryté stránky a samčí živočišnost tlumili pod kostýmními kreacemi vyvedenými v květinových vzorech, v růžové, červené, šedé a žluté. Látky samé potom dotvářejí pohyb, zvláště markantně pak ve výstupu tanečníka ve světlém přiléhavém overalu s blyštícími se třásněmi. Nakonec se ze stmelení skupiny vyhoupne vzhůru každý ze sólistů, proud času a změn nezastaví ani finální výstup tanečníka v jasně žlutém županu olemovaném peřím.

The Male Dancer. Foto: Agathe Poupeney / Opéra national de Paris.

Poslední titul The Seasons' Canon kanadské choreografky Crystal Pite (1970), vytvořený pro balet pařížské Opery v roce 2016, uzavírá přesně taženou dramaturgickou linii večera. Pite se v něm navrací k počátku lidského zrození. Vivaldiho Čtvero ročních období v úpravě Maxe Richtera splývá s taneční kompozicí, v níž se pohyb šíří sborem jako tsunami, graduje a zasahuje všechny zúčastněné. Nasvícení horizontu vyvolává dojem polární záře, jejíž intenzita se mění. Sbor v šedých kalhotách, muži s obnaženou hrudí, ženy v tělových průsvitných vršcích jsou jednolitým společenstvím. Pod krky a na zádech zahlédneme zelené ornamenty.

Autorka pracuje s kontrastem zpomaleného a zrychleného tanečního temporytmu, mistrně ovládá práci s prostorem, dynamikou, je si vědoma síly skupiny, jež se stmeluje i rozpadá do menších celků. Důmyslně a velmi expanzivně proniká do prostoru, v němž se odráží jemné, intimní okamžiky se silnou vnitřní koncentrací. Pite se zaměřuje na jednotlivé části těla, od nichž se odvíjí další průběh pohybu – zvláštní konstelace vznikají například při natočení hlavy, jež se prožene kánonicky sborem a nakonec splyne v unisono akci. Prvotní impuls zachvacuje všechny tanečníky – vznikají vizuálně zajímavé a působivé obrazy, sofistikovaně nasvícené v decentním oparu. Pohyb někdy schválně zadrhává, jindy plyne jako dech; žádné ostré hrany, převažují měkká, smířlivá objetí, tiché nářky i radost zachycená s přesvědčivou spontaneitou.

The Season's Canon. Foto: Agathe Poupeney / Opéra national de Paris.

V uvedeném kvartetu děl se v pařížské Opeře setkala jedna choreografická generace. Citovaní tvůrci, ovlivněni svými současníky i klasiky, nacházejí v abstraktních kompozicích odlišná vyjádření vždy se zdůrazněnou tělesností, jejíž možnosti bedlivě prozkoumávají a rozdíly mezi sólisty a sborem, ženským a mužským fyzickým projevem bez váhání stírají.

 

Psáno ze záznamu přístupném na chezsoi.operadeparis.fr.

 

Frôlons
Choreografie, hudba, scénografie, kostýmy: James Thierrée
Světla: Cécile Giovansili-Vessière
Asistent choreografa: Thi Mai Nguyen
 

The Art Of Not Looking Back
Balet vytvořený Hofesh Schechter Company pro Brighton Festival v roce 2009
Hudba: Hofesh Shechter, John Zorn, Johann Sebastian Bach, Nitin Sawhney
Choreografie: Hofesh Shechter
Světla: Lee Curran
Kostýmy: Becs Andrews
 

The Male Dancer
Hudba: Arvo Pärt
Choreografie: Iván Pérez
Dramaturgie: Jenny Mahla
Kostýmy: Alejandro Palomo
Scénografie a světla: Tanja Rühl
 

The Seasons' Canon
Balet vytvořený pro Ballet de l’Opéra de Paris v Palais Garnier, 26. září 2016
Hudba: Antonio Vivaldi – Čtvero ročních dob (úprava Max Richter)
Choreografie: Crystal Pite
Scénografie: Jay Gower Taylor
Kostýmy: Nancy Bryant
Světla: Tom Visser
 

Premiéra 2018, Opéra Garnier.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Crystal PiteFrôlonsHofesh SchechterIván PérezJames ThierréeThe Art Of Not Looking BackThe Male DancerThe Seasons Canon

Balet Pařížské Opery

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: