Speak low if you speak love… – Když těla tanečníků létají vzduchem jako bez tíže

Ultima Vez. Foto: Danny Willems.

Wim Vandekeybus je v Praze stálým hostem, takže diváci nemusí být šokováni jeho rozervaným, často drsným sdělením. Fyzické tělo ani duše nejsou zatíženy žádnou romantikou. Vandekeybus zasahuje přímočaře, s nejvyšším nasazením a profesionálními výkony osmi klasicky školených tanečníků a performerů. Téměř dvouhodinové představení Speak low if you speak love… je sledem obrazů, divokých scén sytého sdělení jak dramatického, tak i hudebního.

Vandekeybus vytvořil dílo spolu se známým hudebníkem, kytaristou, bubeníkem a zpěvákem Maurem Pawlowským, který spolu s dvěma dalšími členy kapely, Elkem Blijweertem a Jeroenem Stevensem, a africkou zpěvačkou Tutu Puoane produkci doprovázejí. Pawlowského kapela Deus je jinak v Belgii velmi známá a uznávaná. V této inscenaci hudebníci zasahují do děje. Nejdříve jsou jen slyšet, zůstávají tušeni za zadní oponou a následně živě a spontánně inscenaci doprovázejí na bázi experimentální hudby, divokých rytmů Afriky a rocku, ale i opery a operního zpěvu. Hudba je tedy součástí tanečního dění, které sledujeme bez dechu.

Scéna vytváří iluzi části džungle, možná ztraceného ráje, na jejích stranách jsou zelené stromy, které jsou ve hře. Pomocí světel házejí stíny i průsvitné a prosvícené látky opon a tvoří mlžné prostředí. Hned na začátku do diváků hozené lano naznačuje věčný lov, lovení kořisti, spojení i uchvácení, spoutání i odstřihávání. Lehkost i jistá bezstarostnost, s jakými Vandekeybus črtá chvílemi velká osobní dramata plná napětí, jež následně střídají humorně lechtivé situace, pramení z třicetileté tvůrčí činnosti a tvrdé práce tanečního souboru Ultima Vez.  

Na počátku byli Adam a Eva

První taneční scéna působí bizarně. Objevují se polooblečení tanečníci a mají hlavu převázanou látkou, rouškou. Zavázané oči mohou evokovat primitivní rituál nebo, jak to bývá, rčení, že láska je slepá. Dychtivá setkávání a nalézání, jakož i častá couvání v obměnných krokových variacích bývají pro Vandekeybuse typická. Černošská zpěvačka je doprovází tklivým zpěvem.

Další obraz nás přivádí do veselé společnosti. V červených dívčích šatech tančí i muži sled poskládaných lidových motivů dupu, možná stepu, možná flamenca. Taková schválně nedořečená směska folkloru a radostné nálady. Následně jsme opět v džungli. Někdo rozhází po zemi písek i s hlínou. Kolem se aktéři sesypou a hledají, soustředěně a zároveň zbrkle, zrnka zlata… nebo snad ztracené lásky?

Divoké vzezření má vousatý a zarostlý tanečník, spíše takový hromotluk. Praotec Adama, dobyvatel nebo potomek zdivočelého Robinsona. Jeho touhy a chtíče neznají meze. Dobývá všechny dívky, chce si je ochočit. Posléze je i zapřáhne. Dívka leží na látce v hlubokém záklonu, v pozici kolébky. Nad ní stojí ten divoch a kočíruje. Táhnou je dva „zapřažení“ tanečníci. Ženou se jako vichr. Vytvářejí iluzi, že letí po vodě či ve vzduchu. Nakonec se společnost divocha chce zbavit a uzavírá ho do dřevěné bedny či rakve. Další symbol, který sled příštích obrazů provází. Touhy a vášně boří hranice života a smrti.  

Žena svádí muže a chce být svedena

Rozvíjí se vztahy něžné i svádivé. Dívka je téměř svlečena. Vypadá jako Venuše, kterou chce muž ochránit. Poněkolikáté ji znovu a znovu obléká, šňůrou jí chce připevnit kalhoty, takové negližé nedbalky. Ale nejde mu to, protože dívka je přespříliš roztoužena. A tak dále se rozjíždí Vandekeybusova symbolika a tříští se až do úplného chaotického šílenství. Páry mužů, páry žen, vše se mísí v divoký a překotně náročný tanec opět plný technicky těžkých prvků, toček, přešlápnutých piruet do rondů, jeté en tournant, pádů, převalů a skoků, přenášení, vyhazování a přehazování partnerů.

Těžko lze pohybový styl Wima Vandekeybuse zařazovat do nějakých škatulek moderny, contemporary či fyzického divadla. Těla Vandekeybusových tanečníků jsou jako bez tíže a létají vzduchem. Zdá se, že energii i rodí. Tolik jí zůstává ve vzduchu a prostor Divadla Archa tento vynikající umělecký zážitek opět vstřebává do svých útrob. Světová premiéra Speak low if you speak love… se konala 7. července 2015 v Monsu v Belgii. Takže inscenace neztratila nic na své úžasné energii a působila v Praze stále jako čerstvý vítr.

Speak low if you speak love…
Režie, choreografie a scénografie: Wim Vandekeybus
Hudba (live): Mauro Pawlowski, Elko Blijweert, Jeroen Stevens a Tutu Puoane
Umělecký asistent a dramaturg: Greet Van Poeck
Pohybová asistence: Iñaki Azpillaga a Máté Mészáros
Stylistka: Isabelle Lhoas
Světelný design: Davy Deschepper a Wim Vandekeybus
Zvukový design: Bram Moriau a Antoine Delagoutte
Stage manažer: Tom de With
Poradci scénografie: Isabelle Lhoas a Davy Deschepper
Kostýmy: Lieve Meeussen
Technický koordinátor: Davy Deschepper
Produkce: Ultima Vez (Brusel, Belgie)
Koprodukce: Ultima Vez / KVS – Brussels / Le manège.mons – Mons / Festival de Marseille – Marseille / Foundation Mons 2015 European Capital of Culture

Premiéra: 7. července 2015, Mons