Sto metronomů v čase a prostoru

Čas neúprosně odpočítává v barevně odlišných zvukových nuancích skutečných 100 metronomů, rozsázených mezi opuštěné a připravené nástroje. Prazvláštní kulisa, tikot a drobnohra zvuků, připomínající kuňkání či vánek, vítr u vody, vytváří zvláštní napětí. Po skončení této netradiční skladby, nastupuje komorní orchestr Berg postupně na svá místa. V čele s dirigentem Peterem Vrábelem nás vynikající hudebníci vtahují i do dalších metafor stejného autora. Ramifications je skladba pouze pro smyčcový orchestr z roku 1969. Polovina nástrojů je přeladěna o čtvrttón výše, takže vzniká pocit rozladěných nástrojů s neurčitou harmonií. Během této skladby sledujeme na několika monitorech dění v zákulisí. V šatnách, na chodbách i ve foyer Nové scény vidíme tanečníky i zpěvačku, jak se svým způsobem připravují, opakují jednotlivá chvílemi absurdní gesta a pohyby. Ve skladbě slavného amerického skladatele, Aarona Coplanda, Koncertu pro klarinet a orchestr exceluje vynikající sólista na klarinet, Irvin Venyš. Mezitím se tanečníci objevují na scéně. Jejich výmluvně krátké glosy charakterizují určitá osobní těžko pojmenovatelná traumata. Teprve v poslední skladbě Dances, žijícího nizozemského skladatele Louise Andriessena, se tanečníci mohou konečně prezentovat. I v omezeně malém prostoru před orchestrem všech osm sólistů Národního divadla naplňujě nádhernou hudbu. Několik pohybových obrazů má zcela pevnou taneční strukturu a v jistých momentech tanečníci aleatoricky improvizují. Ve zpomaleném tempu a zcela originálně se každý „rozpadá“ v čase a prostoru. A to je to, co těmto tanečníkům v chrlení repertoárových kusů baletu Národního divadla chybí. Proto jsou tato místa neopakovatelně intenzivní a krásná. Na libretu spolupracovala mladá režisérka Petra Tejnorová a Lukáš Trpišovský, scénu a kostýmy vytvořil Antonín Šilar a filmové a videoprojekce Pavel Hejný.