Poslední večer festivalu Styri dni tanca pre Vás přinesl opět do prostor Divadla Štúdio tanca reprezentativní a různorodou podívanou. Jen diváků mohlo být na závěrečném finále víc, ale po týdnu tance na jevišti i baletních sálech byli zřejmě unaveni. Nedělní večer tak proběhl v komorním duchu. Slovenské publikum dostalo nejprve ochutnávku českého tance v podobě choreografie Transforma, kterou pro pražskou skupinu VerTeDance vytvořila před rokem a půl izraelská choreografka Maya Lipsker. Kromě základního dua Veronika Kotlíková-Tereza Kotlíková tančí v inscenaci Lenka Bartůňková, Věrka Ondrašíková a Tereza Hradilková.
Transforma je především o změně a o mnohotvárnosti bytosti zvané žena. Postavy na jevišti se proměňují v roztodivná stvoření, která se svou proměnou baví a nevychází ze vzájemné interakce. Jsme svědky sólových výstupů i velmi kontaktních duetů a formací, neboť dotyk a manipulace tvoří podstatnou část koncepce díla stejně jako našich tužeb. Ženy mají mnoho tváří, stačí je jen poznat. Jsou křehkými bytostmi bažícími po blízkosti a něžných dotecích. Stejně tak jsou sebevědomými dobyvatelkami. Skrývá se v nich poselství zvířecí říše, šelma i hmyz, nabývají dravčích rysů i chování, ale nikdy neztrácí svůj mateřský instinkt. Rády si hrají i s maskulinitou, jsou své a v tom je jejich síla.
Různým okamžikům „proměny“, kterou hrdinky na jevišti procházejí, odpovídá i hudební složka. Nechybí vlastní hlasový projev, sténání, výkřiky (a všudypřítomné mikrofony). Za zvuků Bachovy mše se protagonistky předvádějí v lesku módy a marnivosti. Při metalové hudbě se proměňují v křepčící dav s téměř kmenovými instinkty. Choreografie staví na dynamických pasážích podbarvených light designem i pomalejších kontaktních sekvencích, tanečnice ovládají svá těla v pádu, na zemi i při partnerské práci. Žena při všech přeměnách zůstává v jádru stále ženou... Po přestávce na diváky čekalo sólo Tomáše Danielise s názvem Jade. Bylo výpovědí tanečníka o lásce k tanci, jakýmsi osobním výzkumem pohybu a jeho vlastností. Autor pracuje s prázdnou scénou, kterou rozčleňuje nasvícení a stejně tak barva světla laděná chvílemi do oranžova navozuje přátelskou atmosféru. Hudba, zpočátku monotónní, udává přirozené tempo veškerému dění. V prostoru se odehrává několik pasáží této soukromé hry s tancem. Tanečníkovo tělo je stále v napětí, ať už je jeho pohyb minimalistický a pohrává si jen s gestem ruky a prstů nebo se vrhá do pádů a akrobatických kousků či si hraje s těžištěm svého těla a fyzikálními zákony. Ve chvíli, kdy se zdá, že pohyb ustrnul i vnitřně, překvapí diváka nová akce a znovu se může nechat unášet na toku energie. Zkouší pohyb plynulý i trhaný, rozmáchla gesta paží i napětím prodchnutý postoj, vždy v absolutní koncentraci na přítomný okamžik. Nesděluje divákovi příběh, jen oznamuje radost z tance, kterou chce sdílet a kterou obecenstvo stejně uvolněně přijímá. Právě takové vystoupení bylo tou pravou tečkou na závěr festivalu, vyznáním lásky k tanci a pohybu, pro který se tu po několik dní žilo a o kterém se několik večerů mluvilo. Malé ohlédnutí Festival Štyri (+ 2) dni tanca pre vás tedy končí. Divákům, kteří na něj zamířili, ukázal výběr toho nejzajímavějšího, co je na slovenské taneční scéně k vidění, seznámil návštěvníky s budoucími tanečníky i se zralou aktivní generací. Soubor Divadla Štúdia tanca uvedl premiéru své produkce Príliš blízko na návrat, v níž se vydal na hledání duše a ukázal jednu z cest tance v kontextu současného divadla, cestu sledující linii příběhu, který je čitelný, ale neslevuje z uměleckých požadavků. Viděli jsme však i zcela opačné přístupy umělců, kteří diváka provokují či ignorují. Několik sól ukázalo různorodé typy individuálních tvůrců, kteří se nebojí postavit tváří v tváře publiku sama sebe. Na řadu přišly choreografie abstraktní i ryze divadelní a celý tento kaleidoskop jen svědčí o tom, že každý divák si v nabídce této taneční scény může najít ten „svůj“ typ inscenace a přístupu. Návštěvníky čekala řada doprovodných akcí. Pohybové workshopy pod vedením hostujících pedagogů (především z řad tvůrců či interpretů festivalových představení) se konaly na Konzervatóriu J. L. Bellu, které je centrem výuky mladých současných tanečníků. Festivalem byla také důkladně pokřtěna nová budova, v níž sídlí Divadlo Štúdio tanca. Otevřena sice byla už v březnu, ale teprve festivalovým děním ožila ve všech svých prostorách. Foyer divadla oživila výstava fotografií i hudba, na různých místech se odehrával „visual jamming“, prezentace audiovizuálního umění čtyř současných výtvarníků. Na úvod několika večerů také zazněla zremixovaná slovenská státní hymna, výsledek projektu, který nese název Slovenský národní remix a jehož cílem je přiblížit hymnu mladým lidem jako zdroj inspirace. Nedílnou součástí festivalových večerů byly diskuse s tvůrci, které probíhaly v neformálním prostředí tanečního sálu – v první dny byli diváci ještě opatrní, ale postupně se rozvíjely debaty nejen mezi publikem a tvůrci, ale také mezi autory samotnými a docházelo k výměnám názorů. To je jeden z prvků, které by žádný festival neměl postrádat, protože kromě prezentace průřezu práce na uměleckém poli, na niž čekají diváci, by měl poskytnout prostor i tvůrcům ke vzájemné konfrontaci. Týden tance na Slovensku byl příjemnou událostí naplněnou tancem a setkáváním. Diváků s tanečníky, choreografy a vůbec umělci. Mnozí využili možnosti zakusit dobrodružství pohybu na vlastní kůži, především však sdíleli a spoluvytvářeli atmosféru, která dokázala, že slovenský současný tanec žije a svého diváka si i v této komplikované době nachází.