Svět touhy

Národní divadlo Brno se v dramaturgii svých baletních večerů snaží vyhovět přání diváků, ale zároveň nechce zůstat pouze u uvádění tradičních klasických titulů. Kompromisem mezi tímto a současným směrem tanečního umění, kterým se světové taneční scény ubírají, by snad mohl být poslední premiérovaný titul Svět touhy. Komponovaný večer přinesl na prkna Mahenova divadla v Brně tři současné choreografie tří mladých a uznávaných autorů, jejichž jména Jan Kodet, Tomáš Rychetský a Petr Zuska jsou nyní spojena především s baletem Národního divadla v Praze. Tím se dá předpokládat, že nejde o žádný experiment, ovšem určitou dávku nekonvenčního pojetí uměleckého tance jistě v jejich dílech nalezneme. Vedení baletu po pečlivé úvaze vsadilo na jistotu již vytvořených choreografií, které mají osvědčení pražského tanečního publika. Frida v choreografii Jana Kodeta byla původně vytvořena pro absolventský ročník 2003/04 Taneční konzervatoře v Praze. Hudba Elliota Goldenthala zobrazuje mnoho různorodých emocí, které se Jan Kodet snažil ve své choreografii postihnout, stejně jako nedějově vyjádřit osud slavné malířky Fridy Kahlo. Používá k tomu svůj charakteristický taneční slovník, který je klasicky školeným tanečníků velmi blízký. V titulní roli se objevila Eva Šeneklová (1. obsazení) a Jana Přibylová (2. obsazení). Ve svých rolích na sebe upoutaly pozornost především Uličnice v podání Moniky Pimkové a Karoliny Poláškové Kovácsové, které svou bezprostředností a přirozeností dokonale vystihly mexický naturel. Velmi slušela role Smrti Karlu Audymu, jenž bez tváře ukryté pod maskou dokonale uplatnil plastičnost svých tanečních dispozic. Méně výrazně však působil Diego Luďka Mrkose, pro nezasvěceného diváka v příběhu splýval s 1. láskou (Jan Fousek, Michal Pimek). Nicméně Frida jako taneční kus nechala snad více než sólisty vyniknout taneční sbor, který přirozeně dotvářel atmosféru. Kontrastem k první části večera byla následná práce Tomáše Rychetského Bezpředmětná křehkost. Duet o abstraktní křehkosti vztahu inspirovaný obrazem Kazimíra Maleviče Černý čtverec na bílém pozadí je výjimečně výtvarně zajímavou taneční kompozicí. Hra se světlem a čtverci černý na bílém, bílý na bílém, bílý na černém dodává této choreografii další rozměr vizuálního působení, který je pro dokonalou podstatu tance velice důležitý. Karolina Polášková Kovácsová a Petr Kondler v prvním obsazení dokázali postihnout nehmotnost námětu, vytvořili mezi sebou jasný vztah a vůbec bylo jejich vystoupení ve znamení souhry. Bohužel druhé obsazení Zdenka Kerlesová a Radek Hanáček se podstatě choreografie jen přiblížili. Jejich tanec působil těžce, jakoby poznamenán nesouladem osobností s tématem, tanečním slovníkem i hudbou.
Duet byl původně vytvořen v roce 2005 pro večer s názvem Miniatury a patří k tomu nejlepšímu, co z této každoroční příležitosti pro mladé choreografy Národního divadla v Praze vzešlo. Celý večer je uzavřen choreografií Petra Zusky. Mariin sen, vytvořený původně pro Pražský komorní balet Pavla Šmoka, je sice nejstaršího data (premiéra 2002), ale o to možná divácky atraktivnější. Bizardní sen romantické tanečnice Marie Taglioni posloužil autorovi jako inspirace k tanečnímu číslu založenému na parodii konvencí baletu osobitým způsobem. Nebyl by problém nalézt podobný námět u mnoha jiných světových choreografů, ale na druhou stranu přináší mužský „ballet blanc“ stále vtip a zábavu bez ohledu na místo, čas i realizaci, a to nejen divákům, ale jistě i tanečníkům. První obsazení se velmi dobře vyrovnalo pro sebe s nezvyklým tanečním slovníkem současného šéfa baletu Národního divadla v Praze, který staví na pohybové překombinovanosti a rychlých změnách. Na druhou stranu ve výrazu zvlášť u tanečníků Radka Hanáčka, Vlastimila Hradila a Luďka Mrkose byly ještě rezervy. Čtveřici doplňoval mladý tanečník asijského vzhledu i jména Takeru Shimizu, jenž z nich také nejvíce vynikal tanečně i výrazově. Druhé obsazení sice tu a tam v tanci tápalo, ale dokázalo to „dohrát“ výrazem, což se odrazilo i na daleko bouřlivějších reakcích publika během choreografie. Moci tak spojit obě obsazení v jedno... Marie prvního večera Markéta Habalová též působila tanečně daleko jistěji než její kolegyně Andrea Smejkalová druhý den. Jako náhled do světa moderní choreografie, která je chtě nechtě trendem současné doby ve světovém tanci, je baletní večer Svět touhy velmi dobrým dramaturgickým tahem vedení baletu. Zároveň přináší tanečníkům nové pohybové i výrazové možnosti, které jejich umění dokáží posunout zase o krok dále. Krok, který se snad časem promění v realizaci původní choreografie současného tanečního stylu pro brněnský balet bez „pražských invazí“.
Vlastní tvorbu každý soubor podobného formátu a ambicí opravdu potřebuje. Premiéry baletního večera Svět touhy proběhly 25. a  26. dubna 2008

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: