Taival – Odhalená bolest

Taival – Odhalená bolest

Taival – Odhalená bolest

Fyzickou bolestí, manipulací a rozkoší z utrpení se zaobírala produkce finského souboru Cie Nuua, který v rámci festivalu Cirkopolis představil svou inscenaci Taival. Na jevišti jsou performer, žonglér a tanečnice-akrobatka. V jednom prostoru se tak potkávají různé přístupy a názory, které se spojují v až pozoruhodně kompaktní tanečně-pohybovou inscenaci. Každý z účinkujících může ukázat svůj vlastní postoj k stěžejnímu tématu bolesti. K tomu využívají prostředky, k nimž mají nejblíže – žonglování a tanec. Část prezentace jejich názorů však leží vždy ve slově. Všichni tři tedy směřují k publiku monolog, který je stylizován jako osobní výpověď. Tanečnice odhaluje, že rozkoš pro ni dlí v manipulaci a působení bolesti. Nejvíc si pak užívá chvíle, kdy má jinou osobu upoutanou na vodítko a ovládá ji. Následně performer nachází úlevu ve fyzickém zraňování, které zároveň při svém monologu i demonstruje. Připíná si totiž po celém obličeji kolíčky na prádlo. S jeho trýzněním eskaluje i plamennost jeho řeči vrcholící při následném strhávání kolíčků. Fyzická bolest je pro něj daleko snesitelnější než bolest psychická. Tu dává do kontextu s láskou, která podle něj bolí. Poslední ke slovu přichází žonglér, jehož pohled na věc je patrně nejzajímavější. Vyjadřuje se k zotročení a podmanění a celý jeho monolog vyznívá globálně. Zotročený člověk, skupina lidí či celý národ sice nemohou dělat přesně to, co by se jim líbilo, ale koneckonců být ovládán je pohodlné, protože již neručíte za své činy. Interpret je při tom omezován obojkem a psím vodítkem. A právě tehdy konečně nalézá klid a uspokojení, jež nemohl najít. Předtím hledal spočinutí například v blízkosti jiného člověka, k němuž se až hystericky žene v závěru svého prvního žonglérského výstupu. Dokonce zkouší i sebepoškozování, když na sebe nechává padat míčky, které ho pomalu ubíjejí. Přestože je inscenace velmi syrová a snaží se vykreslit velmi nepříjemná témata, nalézají se v ní i momenty černého humoru. Ten totiž často přichází ve chvílích, kdy se divák cítí asi nejvíce šokován, jako když si performer deformuje kolíčky svou tvář. Je patrné, že velmi trpí, ale přesto co nejvíce rozpohybuje mimické svaly a „roztančí“ všechny kolíčky ve svém obličeji. Podobná sebeironie je cítit i v tanečním výstupu, při kterém má tanečnice nasazenou motorkářskou helmu. Nejenže je její hlava v tu chvíli neúměrná k tělu, ale jak vyčteme z jejího pohybu, je rovněž i nepatřičně těžká. Zvráceně komický je i monolog žongléra. Ten je totiž střídavě přiškrcován obojkem a vodítkem, což zkresluje jeho hlas. Místo toho, aby se snažil vymanit z područí a svobodně promluvil, sám si své mučení užívá s neskrývanou radostí. Prostor, ve kterém účinkující obnažují svá nitra a ukazují své zvrácené touhy a názory, je holý a syrový stejně jako jejich projev. Z jeviště jsou odstraněny všechny šály, tudíž se není kam schovat. To však neznamená, že by byla jakkoli zanedbána výtvarná stránka inscenace. Naopak je zde kladen důraz na obrazivost, minimálně ze začátku představení. Kromě performera zalitého ve vosku, jehož je radost pozorovat, když ze sebe krustu vosku postupně loupe, se zde objevuje práce se světlem a stínem. Výstup tanečnice s motorkářskou helmou na hlavě se odehrává v dýmu prosvíceném ostrým bílým světlem, tudíž je vidět pouze pohybující se silueta, která ještě více upozorňuje na disproporce těla. Velmi efektně vypadá i žonglování s míčky obalenými v bílém prášku, který se při dotyku uvolňuje. Oproti tmavému pozadí tak míčky kreslí obrazce. Bílý prášek se postupně sype na zem, po níž je taženo tělo tanečnice zanechávající za sebou kresbu. Je tedy možné mluvit v této inscenaci, kde aktéři obnažují své zvrácené choutky, o nějaké kráse? Rozhodně ano. Názory na bolest a utrpení, které jsou sdělovány bez jakýchkoli okolků, jsou zde zabaleny do esteticky stylizované formy. Krása zde spočívá především v tanečním pohybu, skrze nějž účinkující vyjadřují svou bolest a utrpení. Psáno z představení 14. února 2017 v rámci festivalu Cirkopolis, Palác Akropolis. Taival Námět: Jouni Ihalainen a Olli Vuorinen
Koncept a interpretace: Jouni Ihalainen, Nahuel Desanto a Coline Froidevaux
Hudba: Petteri Rajanti
Režie: Pau Portabella
Light design: Teo Lanerva
Kostýmy: Anne Jämsä
Premiéra: 20. a 21. října 2016

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: