Večer turecké klasické hudby a tance, který hostilo pražské Duncan Centre, sliboval nahlédnutí do jiné kultury a propojení současnosti s minulostí. Pětadvacetiminutové taneční představení Taksim Müșterek a následně delší vystoupení hudebního dua Nevȃ přineslo dva odlišné pohledy. Srovnání obou částí vychází ve prospěch koncertu.
Produkce začala večer 9. října s téměř dvacetiminutovým zpožděním, ale možná to byl pokus navodit atmosféru nenucenosti cizích krajů…
Taneční část byla sólem, improvizací choreografky a pedagožky DC Berrak Yedek s živým doprovodem hráče na tureckou flétnu ney. Monotónní hudba měla diváky vtáhnout do meditativního dialogu mezi zvukem a pohybem. Podle programu tento výstup „místo konstruování nabízí ´improvizaci´, místo tvoření navrhuje ´přijímání´ a místo plánování je tu ´intuice´“. V jednom krátkém kuse bylo potřeba propojit několik sobě vzdálených prvků: princip současného tance a improvizace, tradiční hudbu vzdálené kultury a i ohlasy jejího národního tance. Příliš mnoho na tak krátké vystoupení. Jednotvárná hudba vzdorující změnám dynamiky tance vytvářela místo souladu nepokoj, v tanci soupeřily na jedné straně prvky přízemní práce s gravitací a na druhé jemná „orientální“ gestikulace rukou a prstů. Zde skutečně nebylo nic konstruováno ani vytvořeno, a zřejmě ani plánováno. Konec diváci rozpoznali, až když se umělci chystali klanět… Spíše než o dialog se jednalo o míjení. Světelný design Jana Komárka pouze přidal na nejasnosti. Základní nasvícení pomocí řad svíček, které ze tří stran lemovaly jeviště a postupné zapojování světel plnilo sice estetickou funkci, ale divák se chvílemi musel namáhat, aby vůbec rozeznal, co tančící žena na jevišti dělá, a místo toho, aby se mohl napojit na energii tance, vydával vlastní energii na to, aby prohlédl tmu před sebou.
Program po přestávce sestával z vystoupení dvou hudebníků: Salih Bilgin hrající na ney a Murat Aydemir na strunný nástroj tanbur v interpretaci klasické turecké hudby prošli od 18. do 20. století a seznamovali posluchače s tradičním typem skladeb, jaké znala sláva Osmanské říše. Šlo vesměs o kompozice skladatelů v zemi vzniku uznávaných, nikoli o tvorbu lidovou, přesto se v hudbě objevil i živější rytmus, jaký u skladeb z této zeměpisné oblasti očekáváme. Hudebníci vycházeli z ustálené interpretace, ale kombinovali ji též s prvky improvizace, ale v tomto případě vznikal vždy kompaktní výsledek. Jejich vystoupení diváky konečně vtáhlo do atmosféry východní exotiky a reakce publika (kromě menšiny, která odešla hned po první části) byla o poznání živější.
Toto představení nepatří k těm, na která by člověk šel s potěšením vícekrát, nicméně večer jako celek byl poučným zážitkem.
Psáno z představení 9. října 2009.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky