Taksim Müșterek

Inzerce

Večer turecké klasické hudby a tance, který hostilo pražské Duncan Centre, sliboval nahlédnutí do jiné kultury a propojení současnosti s minulostí. Pětadvacetiminutové taneční představení Taksim Müșterek a následně delší vystoupení hudebního dua Nevȃ přineslo dva odlišné pohledy. Srovnání obou částí vychází ve prospěch koncertu.

Produkce začala večer 9. října s téměř dvacetiminutovým zpožděním, ale možná to byl pokus navodit atmosféru nenucenosti cizích krajů…

Taneční část byla sólem, improvizací choreografky a pedagožky DC Berrak Yedek s živým doprovodem hráče na tureckou flétnu ney. Monotónní hudba měla diváky vtáhnout do meditativního dialogu mezi zvukem a pohybem. Podle programu tento výstup „místo konstruování nabízí ´improvizaci´, místo tvoření navrhuje ´přijímání´ a místo plánování je tu ´intuice´“. V jednom krátkém kuse bylo potřeba propojit několik sobě vzdálených prvků: princip současného tance a improvizace, tradiční hudbu vzdálené kultury a i ohlasy jejího národního tance. Příliš mnoho na tak krátké vystoupení. Jednotvárná hudba vzdorující změnám dynamiky tance vytvářela místo souladu nepokoj, v tanci soupeřily na jedné straně prvky přízemní práce s gravitací a na druhé jemná „orientální“ gestikulace rukou a prstů. Zde skutečně nebylo nic konstruováno ani vytvořeno, a zřejmě ani plánováno. Konec diváci rozpoznali, až když se umělci chystali klanět… Spíše než o dialog se jednalo o míjení. Světelný design Jana Komárka pouze přidal na nejasnosti. Základní nasvícení pomocí řad svíček, které ze tří stran lemovaly jeviště a postupné zapojování světel plnilo sice estetickou funkci, ale divák se chvílemi musel namáhat, aby vůbec rozeznal, co tančící žena na jevišti dělá, a místo toho, aby se mohl napojit na energii tance, vydával vlastní energii na to, aby prohlédl tmu před sebou.

Program po přestávce sestával z vystoupení dvou hudebníků: Salih Bilgin hrající na ney a Murat Aydemir na strunný nástroj tanbur v interpretaci klasické turecké hudby prošli od 18. do 20. století a seznamovali posluchače s tradičním typem skladeb, jaké znala sláva Osmanské říše. Šlo vesměs o kompozice skladatelů v zemi vzniku uznávaných, nikoli o tvorbu lidovou, přesto se v hudbě objevil i živější rytmus, jaký u skladeb z této zeměpisné oblasti očekáváme. Hudebníci vycházeli z ustálené interpretace, ale kombinovali ji též s prvky improvizace, ale v tomto případě vznikal vždy kompaktní výsledek. Jejich vystoupení diváky konečně vtáhlo do atmosféry východní exotiky a reakce publika (kromě menšiny, která odešla hned po první části) byla o poznání živější.

Toto představení nepatří k těm, na která by člověk šel s potěšením vícekrát, nicméně večer jako celek byl poučným zážitkem.

Psáno z představení 9. října 2009.