Tanec pralesa
Taneční konzervatoř Taneční centrum Praha velice dbá na taneční praxi svých studentů. Ve Velkém sále Městské knihovny v Praze byla 17. dubna 2008 uvedena nejnovější premiéra a zároveň první celovečerní představení jednoho ze školních uměleckých souborů, Baby Baletu Praha. Již název souboru dává tušit, že jde o mladé tanečníky. Baby Balet Praha je příležitostí pro čtrnáct nejlepších tanečníků nižších ročníků (3.-5. ročník osmiletého studia) konzervatoře. Představení Tanec pralesa by se mělo zařadit na repertoár tohoto souboru jako protiváha komponovaných programů, se kterými studenti vystupují po celé republice i v zahraničí.
Tanec pralesa představuje příběh, který je originálním námětem v originálním zpracování. Scénář a režie (Vít Pokorný), choreografie (Ivana Malá), hudba (Robert Jíša), kostýmy (Hana Michálková), scénografie (Eufrasio Muňoz), vše je původně vytvořeno pro tuto inscenaci ve stylu, který je Tanečnímu centru Praha vlastní. Tedy na jakémsi rozhraní alternativy a showbyznysu. To se daří jak vedení školy, tak produkci představení vybalancovat.
I námět celého představení je právě někde na tomto pomezí. Podtitul „S amazonskými indiány za tajemstvím života“ trochu evokuje představy o tajemně abstraktní rovině dramaturgie. Spíše opak je však pravdu, i když náznaky jsou. Tanec pralesa diváky spolu s indiány provází světem a skrze drobné konflikty ukazuje povrchně rozdíly jeho různých kulturních filosofií. Procházejí Evropou, Asií, Amerikou, mořem i vesmírem. Na pozadí tohoto se odehrává banální příběh lásky, aby se v konci protnul s hlavní dějovou rovinou.Tím se naplňuje libreto o napadení indiánů civilizací a jejich následné cestě po světě s touhou po jeho poznání, kdy se nakonec kulturní rozdíly překlenou a vynikne pokrok reprezentovaný voláním z mobilního telefonu.
Představení Tanec Pralesa je především školní produkcí, která má prezentovat schopnosti mladých tanečníků. Na studentech TCP je velmi znát dlouhodobá jevištní praxe, která jejich výkony posouvá o několik stupňů výše. Jistota v pohybu na jevišti i taneční technika jsou zvládnuty bez menších zaváhání. Jistota ve výrazu však ještě své mezery má, což je u mladých tanečníků a ještě na premiérovém představení zcela pochopitelné.
Celkovému dojmu trochu ubírá forma choreografie, která nectí pohybový charakter rolí, a tak bez kostýmu bychom jen těžko rozeznali skupinu lesních těžařů od skupiny indiánů. Použitý současný taneční styl, který je velmi obohacen o prvky street dance, se tak především ve skupinových sekvencích en face stává ustálenou formou pohybových frází bez větší invence. Na druhou stranu ovšem nechává pozitivně vyniknout technické schopnosti mladých interpretů.
Představení je prezentováno jako rodinné a jistě může být pro tento typ diváků inscenací zajímavou. Je barevné a nekomplikované, i když o jeho poselství lze polemizovat. Nicméně ukazuje možnosti tanečního představení beze slov vyjádřit tolik emocí a situací, kolik se jich na jeviště vejde, a vše servíruje pro nenáročné publikum na stříbrném podnose. Prostě někde na hranici mezi experimentem a komercí.
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr