Tanec v transu

Tanec v transu

Tanec v transu

Novou divadelní sezonu v divadle Ponec odstartovala premiéra Globe Jiřího Bartovance, který od roku 2003 spolupracuje se souborem Sasha Waltz & Guest. Na poli choreografie není nováčkem, a proto jeho nový projekt získal mezinárodní podporu. Bartovanec dostal dostatek času na práci a mohl přizvat i zahraniční tanečníky. Právě oni mu měli pomoci při vzniku díla, jehož tématem se stalo hledání identity v dnešním, v řadě ohledů globalizovaném světě. Tanečníci z Česka, Španělska, Brazílie a Koreji měli přispět svým dílem do tvorby choreografie tanečního divadla, jež je autorem vnímána jako dialog. Ti, kdo se spokojili pouze s programem, se o samotné inscenaci zhola nic nedozvěděli a byli odkázáni na svůj úsudek a odhad. Název sice odkazuje k obecnému pojmu (planeta, zeměkoule), ale čeho se konkrétně týká, jsme si museli domyslet sami. Není tu žádný konkrétní příběh, který by sedm tanečníků zažívalo. Každý jako by procházel vlastní vnitřní očistou, které ostatní přihlížejí, leč v pohybovém projevu se nijak zásadně neliší a splývají v globálním hemžení. Scénu tvoří světlý baletizol, jehož tři shora visící pruhy pokrývají podlahu. Uprostřed stojí tanečnice oděna do zdánlivě opulentní róby černé barvy. Zpomaleně krouží rukama v zápěstí, pohyby jsou jemné, noblesní, ocitá se v tichu nikým a ničím nerušena. Najednou se z jejího šatu vysune další pár rukou a zjišťujeme, že její kostým tvoří splývavá, hustě řasená vlákna. Jimi pak mohou Elia Lopéz Gonzáles a Jiří Bartovanec prolézat a nadnášet se. V jeden okamžik jsou jednou bytostí, když z šatu vykukuje jen hlava tanečnice, na podlaze leží neobvykle dlouhý trup a z něho vyčuhují velké, pánské nohy. Takto celkem slibně, až mysticky Globe začíná. Postupně však ztrácí na přitažlivosti a naděje na jedinečný zážitek se rozplývají. Na scénu se postupně dostává všech sedm účinkujících – dva muži (vedle Jiřího Bartovance zde účinkuje Cipó Alvarenga) a pětice žen (Dora Sulženko Hoštová, Elia Lopéz Gonzáles, Wibke Storkan, Jeong Moon Lue, Jung Youn Yum). Tanečníci často mění své svršky, zprvu převažuje černá, ale postupně se přimíchávají další odstíny – šedá, zelená, v závěru pak bílá. Kostýmní změny jsou v důsledku markantnější nežli proměny pohybové struktury. Zpomalené sekvence se střídají či kontrastují frenetickým pasážím. Rychlé pasáže a třesy střídá klid, pomalé točení v páru s ladně zavěšenou partnerkou na ramenou tanečníka. Vidíme skrumáže těl, z nichž se odděluje jedinec – sólista hledající své vlastní vyjádření a bojující se svými běsy. Když ženy překotně lamentují, útlý tanečník Cipó Alvarenga v šedých dámských šatech provádí stoj na hlavě. Zprvu je dění podkresleno zvuky pocházejícími jakoby z vesmíru, postupně se přidávají vokály a rytmus nabývá převahu. Skupina se chvílemi sjednocuje v pohybu, aby se vzápětí roztříštila a performeři se pustili do dalších tanečních akcí. Výrazné jsou paže – někdy jemně krouží, jindy objímají, separují, zraňují a zachycují prudké pády. Tanečníci vstupují do extatických výbojů, chvílemi si jdou doslova po krku a vzájemná nevraživost roste. Delirické hodinové pásmo kulminuje hádkou dvou korejských tanečnic, které vykřikují nesrozumitelné glosy a oděny do igelitových zástěrek gradují své rozčilení. Jsou jako smyslu zbavené, jejich hádku umírňuje dotyky tanečnice s velkou igelitovou mašlí ve výstřihu a také Alvarenga a Bartovanec, kteří se pomalými, drobnými posuny chodidel k sobě přibližují a v závěru se objímají. Na scéně se stále něco děje, do toho by bylo dobré sledovat i měnící se projekci (v úvodu s prosluněnou vodní hladinou), ale je to téměř nemožné. Toho běsnění, křiku a neklidu je servírováno až přespříliš. V závěru se v rychlém sledu mění filmové záběry a za stroboskopického svícení zahlédneme například Madonu, fašistické symboly, Marylin Monroeovou či Johna Kennedyho. Z toho ohlušujícího ritu sice vzlínají témata, jako je třeba ztráta individuality, touha zůstat sám sebou a nepodlehnout násilí. Režijní pojetí však působí monotónně, dramaticky nic nehrotí a běsnící výjevy postupně postrádají smysl. Tanečníci se ocitají ve stále větším transu, který s nimi musíme přetrpět. Ale o čem se tu vlastně tančí, vědí nejlépe oni sami. Psáno z představení 10. září 2014, divadlo Ponec. Globe
Námět a choreografie: Jiří Bartovanec
Hudba: Circuit Splash
Scénografie: Michal Horáček
Světelný design: František Fabián
Kostýmy: Cut The Great
Videoprojekce: Davide Parmeggiano
Premiéra: 9. 9 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: