Tanecbook – osvěta tancem?

Na Nové scéně Národního divadla proběhly 16. dubna reprízy inscenace Tanecbook, kterou se prezentuje mladý soubor Pop Balet. Skupina složená z nadšenců i budoucích profesionálů, studentů soukromé konzervatoře Taneční centrum Praha. Mladých lidí, které baví současné taneční styly. Tanecbook je inscenace, která si vybrala za hlavní téma svět, ve kterém je většina mladých lidí více či méně ukotvena – svět virtuální reality a sociálních sítí. Jejím mottem je varování, upozorňování na problémy a nebezpečí. Porozumí ale mladí diváci jejímu neverbálnímu sdělení? Inscenaci vytvořila pedagožka a choreografka, vedoucí souboru i taneční školy, která při něm existuje, Majka Piskořová Veselá. Téma uchopila ve vlastní režii a předkládá divákům celovečerní kus. Stylově se snaží Tanecbook být co nejbližší mladé generaci, odpovídá tomu směs hudby, kterou až na výjimky tvoří populární a taneční skladby dnešní mládeže, stejně tak pestré kostýmy, které z drtivé většiny tvoří civilní oděv (čili módním jazykem řečeno „hadříky“). Trochu nesourodá směs, ale zcela odpovídající vkusu náctiletých. Tanecbook osciluje mezi dějovým a abstraktním tanečním představením. První část se skládá z pěti modelových příběhů, které ilustrují nástrahy internetu a sociálních sítí. Postupně se tedy objeví pět „obětí“, samostatně je vyčleněna skupina čtyř postav oděná v černé, tak trochu punkově, v programu jsou označení jako „hackeři“. Možná mají připomínat pavouky tkající onu virtuální síť a snažící se lapit do ní své oběti… A pak se jeviště zalidňuje postavami civilními, především bezstarostnými děvčaty, a postavami virtuálními, které odlišuje kostým, šedé oblečky s kapucou stírající jejich identitu. Každý z příběhů má téma, v jehož jádru stojí varování nebo odstrašující příklad. První je nejméně čitelný, jeho hlavní hrdinkou je dívka se sklony k extravaganci a předvádění se, ale její vtažení do virtuálního světa vypadá přirozeně. Hlavním scénickým prvkem jsou pásy igelitu, kterými je postupně ověšena, až se v nich – dobrovolně – ztratí. Že by to byla ztráta identity? Druhý příběh pojednává o osamělosti, kterou si způsobuje ten, kdo nejde s davem (tj. že nesedí na internetu a nemá profil na facebooku). Hlavní hrdinka je navedena jednou z hackerek začít s novou aktivitou a dočká se vytoužené pozornosti ostatních. Hlavní pasáž je postavená na využití špiček, kdy je patrný úmysl vytvořit kontrast k ostatnímu pohybovému materiálu sestávajícímu především z moderního a jazzového tance (do kterého se občas vplétají prvky z dalších stylů od baletu až po společenské nebo spíš sportovní tance). Vzhledem k tomu, že choreografka musí pohybový slovník přizpůsobovat zkušenostem svých tanečnic, nemůže si dovolit rozvinout špičkovou techniku do nějak výraznějších variací, a tak její použití vlastně ztrácí opodstatnění. Třetí příběh má znázornit klasický scénář, kdy virtuální „přátelé“ (zde kamarádka) z internetu dovedou rozložit fungující vztah v reálném světě. Choreografka byla velmi odvážná, když si vybrala pro úvodní milostný duet hudbu Yanna Tiersena, která je známá už z jiných tanečních opusů. Čtvrtý příběh je spíše tanečním divadlem a jeho hlavním tématem je lehkomyslnost, s jakou někteří uživatelé dovolují zveřejňovat na sociálních sítích intimní materiály, a důsledky, které přináší odhalení po letech. V protikladu k ostatním obrazům je značně popisný. Poslední příběh varuje před neuváženým navázáním kontaktů a „vztahů“ s lidmi, kteří na internetu neukazují svou pravou tvář. Jisté ale je, že stejně neblahá zkušenost může vzniknout i z obyčejného seznámení na inzerát a s virtuálním světem má společné snad to, že je dnes taková zkušenost snáz dostupná. Tím by Tanecbook mohl jako edukativní představení skončit, ale tvůrci zařadili ještě druhé kratší jednání. To je zcela nedějové a má vyjadřovat radost ze života žitého v realitě, ze skutečných vztahů, radost z pohybu a tance. Stylově se přesouvá spíš do hájemství show a obsahuje pasáže vytvářené „na tělo“ jednotlivým tanečníkům nebo dvojicím. Je zřejmé, že mladí interpreti si tuto volnou zábavu užívají, ale po chvíli už divákova pozornost opadává. Mladé publikum se při sledování inscenace baví, ale je otázka, jestli přijme také její sdělení. Výprava byla patrně vytvořená s ohledem na diváka, aby se cítil jako mezi svými, takže si neklade žádné nároky ve směru výchovy estetického cítění. Inscenace je směsí tanečních stylů a trochu i režijních postupů, na někoho může působit dramaturgie příběhů prvoplánově, ale mládež skutečně zaujmout může. Tím spíš, že interpreti se v Tanecbooku očividně vyžívají, což je polovina úspěchu, a najdou se mezi nimi i velmi pohybově nadaní. Řadový divák asi na Tanecbook nezamíří, protože v mnoha směrech působí komerčně (hudba, vizuální stránka…), ale v kontextu jeho poslání je to vlastně v pořádku. Návštěvník každopádně musí na představení vstupovat s vědomím, že jde o speciální projekt pro speciální publikum a neočekávat nemožné. Psáno z reprízy 16. dubna 2013, Nová scéna ND. Tanecbook
Námět, choreografie, režie: Majka Piskořová Veselá
Scéna, kostýmy: Majka Piskořová Veselá
Premiéra: 28. 11. 2012