
Když byli diváci vpuštěni do divadelního prostoru, tanečníci s vráskami a šedými vlasy již byli na scéně. Radana Kodetová věšela vyprané košile a Jiří Lössl si jednu z nich ustavičně svlékal a oblékal, jako by byl na odchodu do zaměstnání. Scénografii tvořila tři poloprůhledná, černá plátna, která visela až k zemi zhruba metr před horizontem jeviště. Za nimi byla pověšena dlouhá šňůra a na ní desítky zavěšených košil, a další neustále přibývaly. Obraz odkazoval na tradiční postavení muže a ženy ve společnosti, dnes již mnohokrát kritizované, kdy muž je zdrojem financí pro rodinu a žena zajišťuje domácí práce včetně bezproblémového chodu rodiny. Tanečníci na sobě měli poměrně klasické kostýmy, nijak inovativní, působící spíše jako kostýmy z amatérských tanečních přehlídek – muž košile a kalhoty, žena kruhovou sukni a nátělník. Co však vedlo autory kostýmů k vytvoření kalhot tanečníka z velmi průhledné látky, ve kterých byly vidět nejen linie nohou, ale i spodní prádlo, aniž by to mělo v celkové tematické koncepci jakýkoli smysl, bylo pro mě velkým otazníkem.
Choreografie následně plynula v pomalém tempu bez výrazných dynamických změn až do svého konce. Veškeré jevištní dění působilo jako klasický vztah mezi mužem a ženou – milování, hlazení, procházky, hraní, ale i spory a hádky. Pokud se však objevil nějaký moment neshody, vždy byl vyřešen v onom pomalém, až bych řekl, unylém tempu. Mluvím-li o struktuře, mnohdy jsem měl pocit, že kdyby některé pohyby – nebo i celé scény – nebyly přítomné, nijak by to celku neuškodilo, možná naopak. Program popisoval choreografii jako: „(…) autorskou inscenaci o třech dějstvích, prologu a epilogu (…)“, a také jako „(...) taneční symfonii pro stárnoucího muže a ženu (...)“. Kde se však nacházela jednotlivá dějství nebo proč byla označena choreografie jako „taneční symfonie“, zdali měla mít něco společného se strukturou hudební formy nebo se jednalo o pouhý poetický popis, je taktéž velkou neznámou. V závěru kusu světla pohasla a bylo spuštěno promítání, na kterém jsem ani nerozeznal, o co se jedná. Zda to byla slova v nějaké šifře, která by vysvětlovala celé dění, také zůstalo neobjasněno.

Psáno z premiéry 4. prosince 2014, divadlo Ponec, Praha.
Amortale Koncept a režie: Hana Strejčková
Choreografie a tanec: Jiří Lössl a Radana Kodetová
Choreografická spolupráce: Juni Endo
Taneční spolupráce: Barbora Látalová
Hlas: Miloš Horanský
Klavír: Najponk
Světlo: Robert Štěpánek
Scénografie a kostým: Hana Strejčková
Kostýmní spolupráce: Lucia Račková
Výtvarník a grafik: Martin Sausage Dohnal
Produkce: Dana Nekardová