Tenze aneb Když tanečnici ovládá elektřina

Tenze aneb Když tanečnici ovládá elektřina

Tenze aneb Když tanečnici ovládá elektřina

Mladá tanečnice a choreografka Markéta MAIA Kuttnerová, absolventka konzervatoře Duncan Centre, uvedla v pátek 6. října 2013 v Divadle Ponec nový projekt s názvem Tenze. Po svém choreografickém debutu LV-426 a site-specific Breathcontrol se jedná teprve o třetí dílo, které MAIA v Čechách představila. Jako interpretka a choreografka totiž působí částečně i ve Švýcarsku a svá díla rovněž prezentuje na evropských tanečních festivalech.
V představení Tenze ovšem dává autorka slovu choreografie zcela jiný rozměr a tanec zde rozhodně nebyl v hlavní roli; také proto byl titul díla zpřesněn podtitulem „experimentální pohybové představení na hranici výzkumu a performance“. Choreografie v tomto případě znamená doslova fyzické ovládání interpretky (Jana Vrána), k němuž dochází prostřednictvím zařízení TENS. Jeho jméno je zároveň zkratkou pro transkutánní elektrickou nervovou stimulaci, proces, během kterého tanečnice dostává přes kabely do paží elektrické impulzy, jež ovládají její pohyby.
Scéna připomíná laboratoř: strohé bílé stěny, bílá podlaha i bílý stůl s židlemi, na nichž sedí dvě mladé ženy. Jedna je celá v černém a drží v ruce krabičku s ovládáním, která je napojena na ženu druhou. Ta má světlý top, krátké černé kalhoty a na rukou připojené dráty. Její napřímený sed, propnuté nárty a upřený pohled skutečně připomínají více loutku než lidskou bytost. Když se spustí elektronická hudba, vytvořená analogovým syntetizátorem (autor hudby je Švýcar Joshua Koch), choreografka začíná pomocí tlačítek na ovladači hýbat svou loutkou. Zpočátku jsou to jen minimální pohyby prstů a předloktí, ruce Jany Vrány se kroutí a zvedají, občas se ve vzduchu zastaví. V další fázi postaví MAIA před svou loutku poněkud složitější úkol, má za pomoci elektrických impulzů uchopit pomeranč. Čím větší jsou impulzy, tím zřetelnější jsou pro diváky, kteří jasně vidí záškuby interpretčiných bicepsů. Nakonec se Jana Vrána zvedá ze svého stanoviště a vydává se na velmi kontrolovanou procházku po scéně: pohybuje se jednoduchými kroky po jevišti, většinou po diagonálách, je ovšem stále omezena dráty, kterými je připojena k přístroji. Ten jí stále dává elektrické impulzy, jež iniciují každý pohyb jejích paží a snad i udávají směr, kterým se vydává. Přesto je ale jasné, že když interpretka kráčí do prostoru, využívá při pohybu více svou vlastní vůli. Zde je již pro diváka těžko rozpoznatelné, nakolik je ovládána choreografkou a jejím aparátem. Jak již bylo naznačeno, scéna byla minimalistická, a stejně tak i světla, jejichž autorem byl Jiří Hajdyla: prudké nasvícení střídaly jednotlivé světelné pruhy a body, což stylově vytvářelo atmosféru virtuální reality. Výrazným způsobem tuto atmosféru evokovala i hudba, či spíše změť elektronických zvuků, často bez rytmu, která byla někdy až na hranici poslouchatelnosti. Ta totiž byla, stejně jako pohyby, vyráběna přístrojem, který ony zvuky generoval. Po zhruba půlhodinovém díle následovala skoro stejně dlouhá debata s jeho tvůrci, mezi něž patřil kromě choreografky a interpretky také technický poradce Tomáš Suchan, který měl na starosti nastavení a ladění zařízení TENS. Na jeho hlavu se snesla z řad diváků spousta dotazů ohledně technického řešení přístroje, na Janu Vránu zase směřovalo mnoho otázek na její pocity a zdravotní stav poté, co byla tak dlouhou dobu vystavena působení elektrických výbojů. Podle jejích slov nejhorší to bylo pro její psychiku, jelikož její svaly byly ovládány někým jiným, a neměla tedy svobodu pohybu. Na závěr večera si mohli diváci sami vyzkoušet působení mechanismu. Myšlenka představení Tenze i její realizace jsou jistě zajímavým projektem, který klade otázky ohledně ovládání lidského těla přístroji, či ohledně ovládání a manipulace obecně. Je to jednak fascinující možnost využití techniky, ale i trochu děsivá představa. Vizuální řešení bylo na první pohled působivé, ovšem pro diváky bylo po krátké době dosti monotónní, jelikož představení chyběl další rozměr, větší hloubka či nějaké překvapivé rozuzlení. Použití této techniky také není ve světě umění úplnou novinkou (viz např. choreografie Georga Hobmeiera Waveform z roku 2009). Jedná se skutečně o experiment, nabídnutí jiného pohledu na lidský pohyb, který by se mohl rozvinout v divadelnější a divácky poutavější představení. Psáno z premiéry v divadle Ponec 4. října 2013. Tenze
Idea, koncepce, kostým a choreografie: Markéta MAIA Kuttnerová
Tvorba a interpretace: Jana Vrána
Hudba: Joshua Koch & AMSS
Odborná a technická konzultace: Tomáš Suchan
Světelný design: Jiří Hajdyla
Produkce: Honza Malík / m a i a production
Koproducent: Tanec Praha, o. s.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: