That which moves forward… – Gradující emoce v tanci i hudbě

That which moves forward… – Gradující emoce v tanci i hudbě

That which moves forward… – Gradující emoce v tanci i hudbě

Večer rozdělený do čtyř rychle navazujících částí, ve kterých se vystřídaly skupiny, tanečnice se sóly doprovázené živou instrumentální hudbou i výstupy a cappella. Takové bylo představení s názvem That which moves forward…, které mohli poprvé zhlédnout diváci v divadle Ponec. Jednotlivé části večera pojily nejen niterné emoce, ale také téma člověka připoutaného, opouštějícího a jdoucího kupředu. Hudba působivější než pohyb Příjemným a důležitým prvkem byl živý hudební doprovod komorního smyčcového orchestru pražského Institutu Cervantes. V úvodní části nazvané Quartet doprovodila čtveřici tanečnic moderní vážná hudba současného španělského skladatele a pianisty Josého Ramóna Gonzáleze. Výběr mezinárodního obsazení měla na svědomí hlavní choreografka a režisérka večera Dagmar Spain, kterou váže k České republice její původ, a proto se sem se svou tvorbou ráda vrací. Italská tanečnice Sara Simeoni, Němky Mona Isabell Suck a Tamara Schindler a Češka Marta Sobotková předvedly chvílemi zvláštně nesourodé vystoupení. K tomu zřejmě přispěl fakt, že šlo o strukturovanou improvizaci účinkujících. Nechybělo sice patřičné nasazení všech tanečnic a snaha o veliké procítění, i přesto některé jejich pohyby působily nedotaženě a energie i dynamika šly do publika častěji mnohem více z hudebního doprovodu než ze samotného tance. Co do jevištního prožitku, energie i nápaditosti choreografie by se tento výstup dal považovat za nepříliš šťastný úvod večera, ale na druhé straně mohl být divák příjemně překvapen, jak výrazově i pohybově gradovaly další části celého představení. Zajímavější momenty přišly později Hned v následujícím výstupu to dokázala Marta Sobotková ve vlastní sólové choreografii. Zvládla pohybem i emocí obsáhnout celé jeviště, i když bohatý instrumentální doprovod vystřídalo ticho narušené pouze nádechy a výdechy sólistky a občasný ruch z publika, který však brzy zcela utichl. Jednoduchá sestava pohybů, kterou tanečnice v narůstajícím tempu i napětí několikrát po sobě zopakovala a do níž postupně přidávala i složitější, až akrobatické prvky, si právem získala plnou pozornost obecenstva. Jako by s kvalitou pohybů Sobotková dospěla k tomu správnému jevištnímu prožitku. Od minimálních hrudních kontrakcí postupně zaplavila energie celé její tělo a tanečnice pak v rychlých střizích střídala prudké převaly na zemi s množstvím různorodých prvků. Jednotlivé části večera oddělovala absolutní tma, kterou umělci využili k odchodu, nebo naopak k příchodu na jeviště. Ve třetí choreografii vystoupila samotná Dagmar Spain. Tanečnice, choreografka, režisérka i herečka v jedné osobě naplno ukázala svou výrazovou i pohybovou všestrannost. Za živého klavírního doprovodu skvělého skladatele a pianisty Fernanda Otera umělkyně předvedla jednoznačně nejvíce tanečně propracovaný a technicky nejnáročnější výkon večera. Ladné pohyby jejího těla skvěle zvýrazňoval zajímavý kostým, vpředu bílý a vzadu černý overal s nohavicemi střiženými do zvonu. Náhle výstup přerušila světelná změna, která byla nejen oživením jinak prázdné scény, ale zároveň signálem pro skladatele, aby přerušil svou hru na klavír. Následovala pasáž tance s černým košíkem, do kterého tanečnice sbírala cosi imaginárního. Divák si mohl jen domyslet, že jsou to nějaké plody, které Dagmar Spain trhá na neviditelných větvích stromů nebo je sbírá na zemi. Během této tanečně pantomimické akce přecházela mezi třemi velikými obdélníky tvořenými světlem. Po chvíli Otero opět nechal rozběhnout své prsty po klaviatuře a doprovodil umělkyni až do závěru jejího výstupu. Hororová atmosféra oživila závěr Hudba stejného komponisty doprovodila i poslední část představení nazvanou Duet. Celá choreografie, které se zhostila tanečnice Sara Simeoni a později opět i Dagmar Spain, byla protkána zajímavou až hororovou atmosférou. K takovému efektu přispěl i hudební doprovod, protože skladatel nehrál pouze na černé a bílé klávesy, ale zároveň brnkal na struny v klavíru. Ze tmy se od zadního horizontu pomalu směrem k publiku přibližovala postava zahalená do tmavého pláště, ze kterého vykukovaly pouze kostnaté nohy a ruce. Připomínala polednici nebo jiné bájné strašidlo. Brzy se vpředu jeviště objevila další stejně zahalená bytost, a tak začalo nevšední pas de deux. Tanečnice kolem sebe kroužily ve velkých vzdálenostech, nebo se naopak nebezpečně přibližovaly jedna k druhé. Závěrečnému vystoupení nechybělo patřičné napětí gradující až do úplného konce. Zahalené bezpohlavní postavy se začaly svlékat z neforemných černých plášťů. Najednou stály na jevišti dvě ženy v průsvitných kombiné. Fyzickou proměnu důmyslně podtrhovaly i změna stylu pohybů a celkový výraz. Obě tanečnice se právem dočkaly upřímného potlesku. Je pravda, že významy některých částí představení That which moves forward… zůstaly divákovi i po zhlédnutí utajené. Na druhé straně ale nikde nechyběl jasný hluboký prožitek a radost z každého pohybu. Psáno z představení 5. října 2015, divadlo Ponec. That which moves forward… Choreografie a režie: Dagmar Spain
Hudba: José Ramón González a Fernando Otero
Kostýmy: Adéla Škopková
Světelný design: Lucie Piecková

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: