TREMULA. Foto: Alex Chudá.
Takovým zážitkem je pro mne TREMULA, nová taneční práce Martiny Hajdyly a Elišky Brtnické (interpretace, koncept, tvorba), které spolupracují poprvé, Jany Stárkové (koncept a tvorba), Iana Mikysky (hudba) a Pavla Havrdy(scénografie a světelný design) uvedená ve Studiu ALTA.
Kdo studuje estetiku a teorii umění, učí se o umění myslet a psát, učí se hodně o hodnotě distance, o ocenění určité nezainteresovanosti, o váze snahy po objektivitě. Mnohem méně nebo vůbec se dozvídá o důležitosti vášně pro umění, o tom, že v psaní není cenná jen analýza a hodnocení, že v něm jde o zvědavost, o komunikaci, o zapálený dialog, o rvačku, že před každým novým dílem stejně stojíme jako začátečníci a že nula je skvělý výchozí bod.
Takže váhám. Z performance jsem odešla s pocitem vnitřní iritace, ve všech významech, které to slovo může mít. Trochu naštvaná, zároveň zvědavá, pozitivně i negativně podrážděná. A s dílem od té doby vedu tichý monolog, který je vlastně nehlučným dialogem, protože má TREMULU za partnera.
Třas a chvění
Dění na jevišti, kde jsou dvě tanečnice v trenýrkách a bundičce a dva muzikanti, na zemi jako puzzle seskládaný kus podlahy, který připomíná mapu nějakého neznámého území, začíná drobným třesem. Třesem ruky nehybně stojící tanečnice. Třesem stehna ženy sedící na židli. Třesem struny na kytaře. Pohyb se rozvíjí, hudba se rozehrává a zpod oblečení performerek brzy padají dřevěné (osikové?) piliny.
Vzpomenu si. Studio ALTA je přestěhované do Libně, je na rozhraní zástavby a městské zeleně, kousek od řeky. Na zemi všude kolem je spadané listí, cestou do divadla se lepí na boty. Možná se mezi stromy najde i topol osika, Populus tremula. Jeden z filmů režiséra Pedra Almodóvara se jmenuje Carne trémula. V Česku se uvádí pod názvem Na dno vášně, ale podle online překladače jde přesněji o Chvějící se maso. Třas a chvění.
Přetrvává ve mně po celé představení nutkání taky se chvět a třást. Otřásat se a čekat, co se stane, co se setřese, co zůstane a co třes, jako první pohybový impuls, rozvine, jako když se postupně položí dílky domina, jako když jedna koule rozstřelí další koule na kulečníku, jako když třes zvláční tělo v jedné z Oshových dynamických meditací.
K jakému tanci se lze protřást a prochvět? Eliška Brtnická a Martina Hajdyla zkoumají tělo urputně, nezastaví se před sebevíc krkolomným pohybem, i v tom se zřejmě odráží Eliščin artistický naturel, který se nebojí riskovat, zkoumat krajnosti. Kam až lze zajít v rozsahu kolenního kloubu, jak lze bušit tělem o zem, jak najít těžiště a balanc tam, kde se to zdá skoro nemožné – na židli, na jejím tenkém opěradle, tedy na pomůcce pro dnešní, často dost rozkydlý, evropský životní styl snad nejfádnější.
Pointa na druhou
I hudba se vydává stejnou cestou, nejdřív štrachá, škrábe, šustí a hledá zvukový impuls, který ji vykopne dál. Aby se zase zasekla, třeba ve chvíli, kdy muzikanti spolu s tanečnicemi zkoumají jiný, náhodný, zvukový motiv, vrzání židlí. Jen to trvá trochu moc dlouho.
Zádrží je tu hodně, v pohybu i v hudbě, až to tanečnice přivede k zádrži dechu. Jako freediverky na pevnině hledají v apnoe či v kumbhace klid. Možná tak na chvíli zastaví tok myšlenek a vnější pohyb hrudníku, v těle ale stejně dál teče krev, srdce bez přestání pumpuje, buňky odumírají a nové rostou. Zádrž a pádění, tenze a uvolnění, vláčnost, pružnost a pevnost těla… Tvůrkyně pracují s kontrasty, které však nejsou zřetelně vyhraněné, ale prostupují se, vpíjí se do sebe, jako když akvarelové barvy příliš naředíte vodou. Tomu napovídá i tematická linka načrtnutá v programu, kde se píše o nejasnosti začátku a konce, o štěstí a utrpení, o únavě, vyčerpání a klidu, o čase, pohybu a stálosti či trvanlivosti, ale také o analogiích mezi stromem a člověkem, o kořenovém systému, cituje se z Radúze a Mahuleny Julia Zeyera i z lidové písně o osice.
Když razance tance stoupá, Martina Hajdyla si sedře koleno skoro do krve. Ani hranice těla není nedotknutelná, pod kůrou prosakuje míza. Dřevěné puzzle na podlaze, vymezené území, se s tancem postupně rozestupuje a rozpadá na kusy. Všechno je nejisté.
Trigger warning: Teď prozradím pointu. Performerky končí zaskládané dřevěnými díly z podlahy, v konečném spočinutí, v klidu. Uzavírají své pohybové pátrání uskladněné v dřevěném hrobečku. Jenže to nastoluje nepříjemnou otázku: Opravdu už je možné najít klid jen v nehybnosti, ve strnulosti, která s sebou nese uvěznění a bezmocnost? Zpod dřeva totiž musí tanečnice vytáhnout hudebníci, muži, samotné si z hromady prken nepomůžou. To je možná nezamýšlená pointa po pointě. Pointa na druhou, která se odehraje v zádrži času mezi koncem představení a klaněním do potlesku. A je dál o čem dumat, vyjít z dalšího bodu nula, zase začít tělem i myslí chvět a třást.
Psáno z představení 20. října 2023, Studio ALTA.
TREMULA
Koncept a tvorba: Martina Hajdyla, Eliška Brtnická, Jana Stárková
Interpretace: Martina Hajdyla, Eliška Brtnická
Hudba: Ian Mikyska
Scénografie a světelný design: Pavel Havrda
Kostýmy: Petra Vlachynská
Pohybová spolupráce: Kristián Mensa
Hudební interpretace: Ian Mikyska, Jakub Švejnar / Jaroslav Čermín Noga
Technická spolupráce: Sebastián Vích
Foto: Alex Chudá
Grafika: Jozef Ondrík
Social media: Alice Krajčířová
Produkce: Eva Roškaňuková, Jiří Hajdyla / ME-SA
Koprodukce: Studio ALTA
Partneři projektu: CIRQUEON, REZI.dance, SE.S.TA
Projekt z veřejných zdrojů podpořili: Magistrát hlavního města Praha, Ministerstvo kultury České
republiky, Státní fond kultury ČR
Premiéra 19. 10. 2023, Studio ALTA
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 3x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?