Na půdě Švandova divadla si dali dostaveníčko jako tři umrlci, jejichž společnou řečí, kterou se dorozumívají v záhrobí, jsou rytmické údery stepařských bot o vlastní náhrobky. Na začátku představení právě dorazil do říše mrtvých Jan Bursa, jehož milá pláče nad hrobem, zatímco jí kondolují smuteční hosté, vzápětí tvořící živou kapelu v zadním plánu jeviště. Pomalu rozehrávají hudební doprovod z pera Ondřeje Brzobohatého, umně kombinující různé hudební styly a výborně podporující tep celého představení. Nově příchozí je uvítán dvěma starousedlíky, kteří mu dodají stepařské boty, aby se s nimi mohl pořádně domluvit. A je to domluva nadmíru strhující, živelná a zároveň přesná – „tap dance“ v podání těch tří je zárukou kvality a šarmu v jejich různorodosti. Každý z nich je rozdílná osobnost, avšak pojí je naprosté zaujetí rytmem, které se tak snadno přelévá na diváky. Je taktéž patrné, že už spolu pár podrážek prošoupali; v duetech či triu jsou zcela synchronní a hlavně jejich vzájemné napojení je víc než očividné. Punc
Údery nohou o náhrobní kameny
Skupina Project Wings, trio stepařských mágů, které snad ani není třeba představovat – Jan Bursa, Pavel Strouhal a Václav Muška, připravila pro příznivce rytmu a rychlých nohou nové celovečerní představení s názvem RIP.
světovosti představení dodává autor choreografie, americký pan stepař Jason Samuels Smith. Přehlídku nebožtíků pak rozsvítí příchod čtrnáctileté mistryně světa ve stepu Kateřiny Fialové. Volba tohoto hosta se podařila; přináší dětský i ženský prvek, zjemňuje mužný projev svých kolegů, ale zároveň si s nimi v ničem nezadá – je zcela stejně razantní, přesná a velmi talentovaná. Ať už jako dcera Václava Mušky tančí něžný duet se svým tátou nebo suverénní rychlostí kmitá nohama sólově. Co je však třeba vyzdvihnout, je čirá radost z pohybu, která z Kateřiny Fialové čiší. Nejde pouze o mistrovství těla; pokud se dokážeme na chvíli odtrhnout od fascinace nad rytmickými kombinacemi nohou a sledujeme její výraz v obličeji, když se pohybuje, vidíme, že si tanec na jevišti opravdu užívá, a to naprosto přirozeně. A tuto radost pak přenáší i na své stepařské partnery a hlavně na diváky. 
Takovéto vrcholy představení, jako je společný tanec tří chlapíků a mladé slečny či skvělá etuda v sedě, kombinující divácky vděčné údery rukou o různé části těla, jsou bohužel střídány slabšími činoherními vsuvkami, které nemají šanci na úspěch. Obětí je herečka Petra Hřebičková, ona plačící milá nad hrobem, která se sice snaží, ale scény s mluveným slovem táhnou představení hodně dolů. Pánové raději moudře hovoří pouze svým tělem, avšak obě ženské představitelky jsou nuceny do křečovitých dialogů, které zde nemají místo a ani nejsou zapotřebí, protože zde přece vládne rytmus a oheň těla v kombinaci se skvělou, naživo zahranou hudbou. Představení RIP představuje jedny z nejlepších stepařů u nás a nabije energií, které je v těchto sychravých a studených měsících velmi zapotřebí. Rychlost a přesnost, nad kterými jen otvíráme ústa, a taktéž ona nakažlivá a až euforická radost z pohybu, to jsou důvody, proč zavítat na tento umrlčí bál. Recenze psána z reprízy 21. února 2011, Švandovo divadlo. Foto: J. M. Polák a rchiv souboru 