V rukou císaře

V rukou císaře

V rukou císaře

Pražskou La Fabriku známe jako otevřený kulturní prostor pro koncerty, alternativní divadlo a nový cirkus, který na vyprodaných představeních kypí životem, kde máte problém prodrat se mezi osazenstvem v klubu a předsálí na svá místa v hledišti a uchvátit poslední volné číslo v šatně. Jak se ale dokáže prostor proměnit, když je náhle téměř bez diváků! Temné industriální sklepení, bílé stěny, černý kov, ponurý sál topící se v šeru, celý prostor jako by se smršťoval a snažil se návštěvníka pohltit. Je pátek večer 27. března 2015 a několik málo diváků se zde má stát svědky jevištní události, kterou přivezli ze Slovenska režisérka Andrea Šestáková a tanečník Ján Gonščák. Nízký počet návštěvníků snad způsobila malá propagace projektu, o to neklidnější je ta hrstka příchozích, kteří dorazili. Program nazvaný Volanie z hlbín je těžké žánrově definovat. Na úvod se promítají tři krátké filmy a následuje performance. Z večera je patrná touha po vlastním vyjádření, kterou v sobě choreograf má, ale přitom Volanie je především sledem převzatých motivů a inspirací z již existujících děl. Filmy, jejichž jistou součástí je stylizovaný pohyb, nelze jednoznačně zařadit do žánru dance for camera, protože s ucelenou taneční formou zachází až poslední z nich. Jsou spíš určitým zachycením nálady, poněkud znepokojivým. Snad i vlivem nevyvážené projekční techniky, jež způsobila předimenzované ztmavení obrazu, takže nebylo možné rozeznat detaily a snímky působily depresivně. Úvodní Potopený chrám byl natočen v istanbulském podzemí v tzv. bazilikové cisterně (Yerebatan Sarnıcı), ta byla původní zásobárnou vody pro část města. Patří mezi nejstarší zachované stavby byzantské éry Konstantinopole a říká se jí též Potopený zámek. V tomto prostoru zpola zaplaveném vodou, ve vysokém sloupořadí, a především u dvou sloupů podepřených sokly s vytesanými hlavami Medúzy, je zachyceno mužské pohybové sólo. Spíše než umělecko-filozofický hold antické hrdince působí sekvence jako spojení mužské agresivity s narcismem a zrcadlo, jež je zde nastavováno, odráží dosti ponuré hlubiny duše. Ačkoli k tomu odrazu zní vznešená barokní hudba. Brána je snímkem z industriálního prostředí a je na krátké ploše zatěžkána mnoha odkazy. Stojí na kontrastu mezi zranitelným lidským tělem a nebezpečným prostředím slévárny, kterou putují žhavé ingoty oceli, ale snaží se zakomponovat další motivy. A tak je mimo jiné využito poezie z rozdílných období (název vychází z Božské komedie, ale recitován je Rimbaud), dále aluze na záběry z filmu Fritze Langa Metropolis, který zpracoval nebezpečí mechanizace, odosobnění života a sociálního vyloučení celé společenské třídy jako první filmové sci-fi všech dob (1927). Pak je tu poněkud nespojitě zařazen výjev inspirovaný prerafaelistickým obrazem Ofélie J. E. Millaise, který ztvárňuje sám tanečník, ale netopí se ve vodě, nýbrž v prachu. A v samém závěru objevuje tenký jednoruční meč, který má zřejmě symbolizovat řemeslnou práci jako protiklad k průmyslové výrobě. Tanečník je po celou dobu uzavřený do sebe, nepůsobí jako někdo, kdo je ovládán stroji a sám se v něj mění, ale jako kdyby spíš hledal prostředí, do něhož zapadá přirozená agresivita. Pak ovšem třetí film nabízí vnitřní souvislost, nikoli však obecnou, ale osobní. Film De profundis, inspirovaný už existující performancí, je vyjádřením touhy po klidu, který pro tvůrce představuje prostředí chrámu a splynutí s bohem. Tanečník je zachycen v civilním oděvu, ale jeho variace, bohužel, nenabízí příliš mnoho neotřelého pohybového materiálu. Základní pózou se opět odkazuje na již existující umělecké dílo, ale běžnému divákovi bude evokovat spíš notoricky známého Rodinova Myslitele než kresbu Albrechta Dürera Melancholie, která je jako inspirace uváděna. Prostředí kostela se střídá se záběry na koruny stromů, živý jestřáb na rameni performera je neklidný. Připusťme, že by bylo možné ztvárnit obrazem a pohybem něco tak intimního, jako je duchovní napojení na vyšší entitu, v tomto případě ale vidíme skutečně jen začátek cesty. A performance Volanie z hlbín to jen potvrzuje. Chceme věřit, že toto představení je zamýšlenou provokací a nemáme je brát doslova. Že je jen přehnanou, do absurdity vyhnanou groteskou. Autor vytvořil pastiš z motivů a aluzí na různá díla a postavy historie i současnosti, ale kamenem úrazu je, že na rozdíl od mnoha současných tvůrců, kteří sahají třeba k interaktivitě, nedovede pracovat s divákem. Publikum by vždy mělo vědět, kde je hranice nadsázky a reality, mělo by mít k dispozici určitou míru jistoty, co se může a nemůže stát. Performance chce současně sdělit velice mnoho. A proto pak je i její rámcová kompozice roztříštěná příliš a ztrácí se koneckonců i taneční prvek. Ján Gonščák se vtěluje do postavy šíleného císaře Nerona, z jeho pozice hovoří k divákům, ale jeho monolog je naturalistický přespříliš, stejně jako některé další prvky v kuse použité. Jeviště nesnese úplně vše, ačkoli se zdá, že v dnešní době nás již nemůže nic překvapit a šokovat. Vždy záleží na celkové koncepci – či její absenci. Zdá se, že tanečník se s rolí císaře ztotožnil tak, že se stala součástí jeho vlastní osobnosti, a proto ztrácí odstup nejen od svého díla, ale i sám od sebe. Nechme stranou, jestli je možné vytvořit originální dílo kompilací motivů existujících děl, stále však zůstává fakt, že příliš mnoho sdělení neústí do závěru, ale v chaos v hlavách přihlížejících. Performance je povýtce divadelní, z tance zde najdeme mírné ohlasy barokní techniky a moderního tance, zcela v úvodu snad i narážku na německý expresionismus, po pohybové stránce se ale autorský slovník nerozvíjí. Performer se představuje v mnoha rolích, jako parodie kouzelníka z varieté nebo dvojník Michaela Jacksona, znovu inscenuje obraz Ofélie a přidává obraz Henryho Wallise Smrt Chattertona. Jimi chce diváky upozornit na věčně znevýhodněné postavení umělců ve společnosti (kritika, která je jistě namístě i v dnešním systému, ačkoli v naší civilizaci snad již básníkům nebo malířům smrt hlady nehrozí). Dále je tu problém díla vytrženého z kontextu, jakým je rekonstrukce jiné performance. V roce 1965 umělec Joseph Beuys vytvořil performanci Wie man dem toten Hasen die Bilder erklärt (Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci), při níž se s tváří pokrytou medem a plátkovým zlatem procházel v galerii s mrtvým zajícem v náručí a popisoval mu obrazy, zatímco návštěvníci je mohli sledovat jen jako tříhodinové divadlo za okny. Jaký má smysl replikovat událost, která nese všechny znaky happeningu i punc své doby, v prostoru divadla? Šokovat obecenstvo mrtvým zvířetem? Beuys nepochybně své počínání podložil studiem rituálů, symbolů a filozofickými úvahami, ale přece jen duchovní kontext šedesátých let patří do své doby. Tanečník také rozehrává podivné scény, kdy se nechá pověsit za kotníky a roztočit ve vzduchu na dlouhé minuty nebo se na zemi převrací v kruhu, jako kdyby se tímto způsobem chtěl pomocí pohybu dostat do transu – což je ovšem počínání dost nebezpečné, protože se to skutečně může podařit! A kde je potom smysl volání De profundis, kde je ona touha po klidu duše a splynutí s bohem? Cestou extatického vytržení se klidu dojít nedá (a ani Beuysův šamanismus do toho příliš nezapadá). Pokud to chce autor přesto zkoušet, nemusí si nutně za svědky brát publikum. Večer končí a performer se vrací do svého těla. Bez prostudování programu by nám část narážek a inspirací unikla, ale ačkoli můžeme rozebrat a sledovat scénu za scénou, výsledek je stále příliš komplikovaný. Mnoho otázek a stále jedna nezodpovězená – brát vážně, nebo nebrat?
Psáno z představení 27. března 2015, La Fabrika.
Volanie z hlbín / Tři taneční filmy a sólové taneční představení
Režie, námět, scénář, dramaturgie a scénografie: Ján Gonščák a Andrea Šestáková
Choreografie: Ján Gonščák
Světelný design: Dominik Skružný
Zvuk: Lukáš Třebický
Hudba: Matúš Wiedermann (Nerov prológ, Nerova vízia, Chlad pre Elizabeth Siddal, Zaháňam vás démoni!, Šepot pre mŕtveho zajaca, Črepiny kvetov), Maurice Ravel (Gaspard de la nuit, Le gibet), Ruggero Leoncavallo (Ridi pagliaccio) Hudební interpretace: Alexandre Tharaud a Plácido Domingo
Premiéra: 8. prosince 2014
Filmy Potopený chrám
Režie a námět: Andrea Šestáková
Choreografie: Ján Gonščák
Scénář a dramaturgie: Andrea Šestáková a Ján Gonščák
Kamera: Thomas Křivý
Střih: Róbert Cuprík
Zvuk: Peter Németh
Hudba: Jean-Baptiste Lully (Ballet de la Nuit: Ouverture, Idylle sur la paix: Air pour Madame la Dauphine), Michel Lambert (Ombre de mon amant – air de cour) Hudební interpretace: Musica Antiqua Köln a Reinhard Goebel

Brána
Režie a námět: Andrea Šestáková
Choreografie: Ján Gonščák
Scénář a dramaturgie: Andrea Šestáková a Ján Gonščák
Kamera: Thomas Křivý
Střih: Róbert Cuprík
Zvuk: Peter Németh
Hudba: Laibach (Illumination, Codex Durex, Young Europa, Wirtschaft ist Tot, The Hunters, Funeral Procession, White Law a Privilege Des Morts)

De profundis
(inspirované tanečním představením De profundis Jána Gonščáka)
Režie: Andrea Šestáková
Choreografie a námět: Ján Gonščák
Scénář a dramaturgie: Andrea Šestáková a Ján Gonščák
Kamera: Thomas Křivý
Střih: Róbert Cuprík
Zvuk: Peter Németh a Tomáš Kobza
Hudba: Johann Sebastian Bach (Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ) Hudební interpretace: Wolfgang Zerer
Text: Arthur Rimbaud, Nick Cave a bible

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: