Vakuum – Vizuální hra s vašimi smysly

Dvacátý druhý ročník festivalu 4+4 dny v pohybu odstartoval v prvním říjnovém týdnu a v jeho třináctidenním programu lze nalézt pozoruhodná díla především zahraničních, v menší míře i českých umělců. Jedním z lákadel akce bylo uvedení inscenace Vakuum švýcarského choreografa alžírského původu Philippa Saira. V programu se návštěvník o inscenaci mnoho nedočetl, nalezl v něm pouze text o inspiraci historickými výtvarnými díly i vznikem fotografie. Na první pohled se tak mohlo zdát, že dílo nemělo konkrétní vyznění, ve skutečnosti však skýtalo velký prostor pro vlastní interpretaci.

12. 10. 2017 recenze

Vakuum (L. Huet, G. Cserepes). Foto: Philippe Weissbrodt

Autor Josef Bartoš

Philippe Saire si ve Vakuu záměrně hraje s minimálním prahem smyslového čití a optickými klamy. Už při vstupu do divadelního sálu je divákův zrak oslněn dvěma zářícími neonovými trubicemi, které jsou umístěny v přibližně metrovém rozestupu vodorovně nad zemí; oči si jen těžko zvykají na ostré světlo rozřezávající tmu. Vytváří optickou hranici a veškeré dění se odehrává mezi nimi. Pomalu se objeví něco, co bych nazval „vizuálním záchvěvem“. Máte pocit, že již něco vidíte, ale je to natolik slabé, že se to doslova rozplývá před očima. Jen tušíte přítomnost jakéhosi objektu, vypadá jako formující se vesmírná mlhovina. Postupně se divákovi odhalí dvě těla, která vystupují ze tmy a opět se do ní noří, tvoří krajiny stínů zdůrazňujících jednotlivé tělesné záhyby.

Světelná magie

V některých momentech jsou obrazy až děsivé, zejména když jednotlivé části těl překročí světelný práh neonových trubic a opět je pohltí tma, tentokrát však z druhé strany. Když pak s plným vědomím rozeznáte dva mužské interprety v jejich adamovské kráse, působí to dojmem, jako byste zachytili božské Adonise pod policejními zářivkami 21. století. Obzvláště pak v samotném závěru, kdy jeden z nich je lapen na rotujícím talíři a jeho tělo se vyjímá mezi oběma trubicemi jako skvostné umělecké dílo. Avšak v prázdném, surovém a odlidštěném prostoru.

Výjevy jsou natolik působivé, že jsem si neustále kladl otázku, jak Lazare Huet a Gyula Cserepes mohou vydržet v daných pozicích či jakým způsobem jsou v metrovém prostoru poskládáni tak, že si nepřekáží. Jemné, křehké a citlivé zacházení s jejich vlastními těly dodává kusu zcela jiný, magický rozměr. Třicetiminutová performance nabízí ale i komické momenty, například když vykouknou z černé prázdnoty dvě hlavy bez těl a pozorují cosi v dáli. V ten moment mizí magická atmosféra a uvědomíte si všední realitu.

Kvalita celé produkce stojí i na dynamice jednotlivých akcí a pohybů dvou mužů, sladěných do jednoho dokonalého, organického celku. Dílo je spíše impresí, vizuálně rozpohybovaným obrazem. Minimalismus mu ve vší své kráse sluší, stejně jako prostor divadla Alfred ve dvoře, ve kterém bylo Vakuum uvedeno. Přenese vás do jiného světa, v němž fungují zcela odlišné, nadpřirozené zákony.

Psáno z české premiéry 7. října 2017, Alfred ve dvoře.

Vakuum

Režie: Philippe Saire
Choreografie: Philippe Chosson, Gyula Cserepes
Scénografie: Léo Piccirelli
Zvukový design: Stéphane Vecchione
Vedoucí techniky: Vincent Scallbert
Stavba: Antoine Friderici
Konstrukce: Cédric Berthoud
Hudba: Henry Purcell, nahráno Fink & the Concertgebouw Orchestra Česká premiéra: 7. října 2017