Válkou zmítané mezilidské vztahy v Dust Akrama Khana

Anglický národní balet (English National Ballet) na přelomu dubna a května vypustil do on-line prostoru záznam choreografie Dust Akrama Khana, jejíž premiéra se konala v roce 2014 v rámci komponovaného večera Lest We Forget. Dramaturgie tohoto tělesa v čele se slavnou španělskou primabalerínou Tamarou Rojo zařadila na repertoár tento složený program jako upomínku na 100. výročí vypuknutí první světové války. Kromě Khanovy tvorby přispěli svými kusy také Russell Maliphant se Second Breath a Liam Scarlett s No Man’s Land. Přenos se konal pouhý týden před oslavami 75. výročí ukončení druhé světové války, čímž také získal na naléhavosti a aktuálnosti.

Dust. Foto: Bill Cooper.

Dust. Foto: Bill Cooper.

Josef Bartoš Autor: Josef Bartoš

Dust netrvá ani půl hodiny, a přesto se choreografovi podařilo stvořit výjev poutající všechny smysly. Nezůstane ale pouze u smyslů. S vědomím veškerých hrůz zmíněného konfliktu na jevišti londýnského divadla Barbican Centre ožívají příběhy, které rezonují s lidskou bytostí někde velmi hluboko, dotýkají se našeho nitra. Khanovou hlavní postavou je sice muž/voják, velkou plochu ale věnuje celé generaci žen přímo zasažených ztrátou svých nejbližších. Ženy se srocují ve sborových scénách a na rozsáhlé časové ploše tančí tuto tklivou historii. Neustále jsou v přízemních polohách, chodidla pevně zapuštěná do podlahy, často se otáčejí kolem vlastní osy v unisonu jako jedna. Hnětou přitom rukama, nebo snad sází sazenice na další úrodu z obav z nedostatku surovin? Může se také jednat o pradávný rituál, modlitbu za návrat svých nejbližších… Ať už je tomu jakkoliv, celému prostoru vládnou paže, které tanečnice vždy do široka rozpřáhnou, až divák cítí tu ohromnou tenzi, kterou musí při tomto pohybu mít na hrudníku, na srdci.

Vše probíhá v přesné, lehce direktivní dynamice určované hudbou Jocelyn Pook, jejímž podkresem jsou zejména bicí nástroje udržující rytmičnost a strunné nástroje, které výjevu dodávají smutný opar událostí minulého století. Závěr této ženské zpovědi patří části na pološpičkách. Khan zde využívá pro baletky zcela přirozeného pohybu bourrée, kdy spodní končetiny plynule přesouvají tělo z místa na místo. K tomu však kontrastně staví ornamentální taneční slovník horní poloviny těla plný impulzivních pohybů paží a jejich odstředivého vyhazování do prostoru. Lze z toho vyčíst nářek, odevzdanost, vnitřní rozpolcenost a zlomenost z událostí, které je postihly.

Dust. Foto: Ash.

Hlavní postavou je však stále zmíněný voják (Fabian Reimair), který se zřejmě teprve nedávno vrátil z války. Lze to poznat hned v úvodu, kdy se na jevišti osamocený zmítá v křečích a trhaných pohybech. Zřejmě pod dojmem nějaké noční můry jako typického příznaku posttraumatické stresové poruchy, již zanechaly prožité hrůzy. V témže snovém opojení se pak snaží vzlétnout do oblak, zbavit se tak tíživého břímě vlastní historie – napojuje se na početnou řadu tanečníků a tanečnic, jež se line z jedné strany jeviště na druhou. Zanedlouho fungují jako pomyslná Ikarova křídla. Jakýkoliv pohyb Streeter udělá, ihned rezonuje ve zbytku skupiny a jejích pažích. Na první pohled poutavý vizuální výjev však zanechává i jistý pocit prázdnoty a klišé. V tu chvíli celkovému vyznění nepomáhá ani dramatická hudba, která umocňuje přílišnou naraci a plytkost sdělení. Na druhou stranu nepochybuji, že velkou roli zde může hrát i fakt, že se jedná o on-line přenos, při němž se zcela ztrácí absolutní fokus a pohlcení tmou, jakési „rozpuštění“ v reálné atmosféře.

Velkou plochu Dust tvoří duet vojáka s jednou z žen (Tamara Rojo), který vyplňuje téměř celou druhou půli choreografie. Tanec v této části symbolicky odráží historickými událostmi pochroumané mezilidské vztahy; ty jednoduše nemohly být jako dříve. Khan poskytuje vlastní vhled do soužití dvou dospělých, které možná kdysi vzkvétalo láskou, nyní ale drhne a nedaří se znovu zažehnout ztracenou jiskru. Pocity rozpolcenosti a citové vzdálenosti zde probublávají těly tanečníků na povrch. Dynamická otáčení, protáčení i podtáčení prokládají části, kdy se pár drží pouze dlaněmi a jako by se nemohl rozhodnout, co udělá dále, jakým směrem se vydá. Často se přetahují ze strany na stranu, zoufale krouží pažemi a končí v odevzdaných, v pase zlomených pózách se zahnutými zápěstími. Jímavý smutek a touha tomuto rozervanému páru jakkoliv pomoci mě neopustily až do samého konce.

Poněkud překvapivě se však Khan vybudovaného napětí vzdá v moment, kdy se pár jednoduše, se smíšenými pocity rozejde. Žena za pomalého víření mizí ve tmě a muže naposledy spatříme v moment, jak šplhá na barikádu, která se tyčí na horizontu scény, a s vyčerpaným výrazem hledí v dáli. Po tak intenzivní půlhodinové kreaci, která jitřila ty nejintenzivnější lidské emoce, jsem očekával podobnou tečku. Nedočkal jsem se.

 

Psáno z přenosu 1. května 2020.

 

Dust
Choreografie: Akram Khan
Hudba: Jocelyn Pook
Dirigent: Gavin Sutherland
Kostýmy: Amanda Barrow
Premiéra: 2. 4. 2014

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Akram KhanDustJocelyn Pook

English National Ballet

Tanec

Re: oprava jména

vložil Josef Bartoš

IP: 109.81.211.222
Reaguje na: oprava jména
Není to pro text až tolik podstatné, ale první tanečník představující onoho paralýzou postiženého vojáka nebyl James, ale Fabian Reimair.
Díky za informaci, nechal jsem napravit. PB

oprava jména

vložil ZR

IP: 109.183.37.251
Reaguje na:
Není to pro text až tolik podstatné, ale první tanečník představující onoho paralýzou postiženého vojáka nebyl James, ale Fabian Reimair.

Zobrazit další komentáře 2

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2020

Po Út St Čt So Ne
27 28 29
30
1
2
3
4
5
6
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
31
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: