Ve jménu KAR – Nejapné pocity smutečních hostí

Ve jménu KAR – Nejapné pocity smutečních hostí

Ve jménu KAR – Nejapné pocity smutečních hostí

Autor: Nina Vangeli
Markéta Jandová je nezařaditelný solitér naší současné taneční scény; vrozená melancholie ji sbližuje s jiným solitérem naší scény – Janem Komárkem. Pro oba platí, že rubem každé melancholie je ironie. Proto je její kar, tedy smuteční hostina, která měla právě premiéru v nabité Hale Alta, představením melancholicko-ironickým. Odehrálo se v náladě jaksi bytostně středoevropské, bytostně rakousko-uherské (a ve fracích). Samo tělo choreografie je vytvářeno ve (fyzicky) těsné taneční spolupráci s partnerkou na scéně Jitkou Tůmovou. Pohybovému stylu se choreografka učila nejen v kontaktní improvizaci, ale dost i od Chaplina. Tanečnice částečně popřely ve svém těle ženskost, oblékly si fraky, ale nestaly se proto muži, zůstaly ambivalentními smutečními hosty, koupajícími se v trapných pocitech – neboť projevy smutku nemají v naší kultuře oporu ve spolehlivém scénáři. Představení Ve jménu KAR bychom mohli nazvat taneční etudou trapně smutných prožitků o pohřbu ve střední Evropě. Jediným scénografickým objektem na čisté scéně je stůl s bílým ubrusem, již značně oschlou kyticí ve váze a pohoštěním. Jandová jako eskamotér nad ním brzy po začátku z hlubin svého fraku vykouzlí dvě vinné sklenky, snad mají přinést úlevu, a v závěru, zdá se, i přinesou. Do scénického obrazu vstupuje i na scéně viditelný a hudebně přítomný tvůrce hudby a hráč na akordeon Aliaksandr Yasinski; už svými bílými vlasy vyhovuje elegantnímu černobílému konceptu výtvarnice kostýmů Kateřiny Jirmanové Soukupové. Střídání černé a bílé barvy akcentuje pohybové detaily – třeba bílé ponožky k frakům a bytelným, lesklým pánským polobotkám přitahují pozornost k práci nohou. Péče věnovaná detailu je ostatně pro celé představení charakteristická. Možná až fetišistická. Vždyť fetiše po mrtvých k pohřebním slavnostem také patří. Pohřební hosté v zastoupení dvou tanečnic ztvárňují civilizační rozpaky nad faktem smrti a špatné vyrovnávání se pozůstalých a účastníků pohřbů s moderní neexistencí jasného scénáře pohřebního obřadu či rituálu. Nejapné fyzické pocity, které přepadají lidské bytosti tváří v tvář smrti blízkého, ruší pravost a ušlechtilost zármutku, znemožňují dát smutku autentický a zároveň i socializovaný průchod. Tanečnice tyto – více trapné než tragické – pocity přenášejí do svého tělesného, tanečního výrazu, vidíme, jak jejich těla trpí, jak se po celé představení, celým tancem, snaží z nich vysvléknout. Srdcervoucí tóny akordeonu nám napoví, kdybychom se v svých pocitech ztratili. V rámci tohoto vysvlékání se z tělesné trapnosti tanečnice k sobě fyzicky utíkají; v těchto útěcích není nic plačtivého, vše zůstává v čistě fyzické rovině. Tanečnice nám v těchto pohybových etudách také sdělují, že ani ve chvílích smutku a smutečního souznění nevyvanou zcela antagonistické pocity mezi dvěma blízkými lidmi, nezmizí jejich drobné hry dominance a submisivity. V tomto představení se nelže. Závěr tanečně-rituálního představení vyzní nicméně jako rozhřešení. V diváckém dojmu však přetrvává především čistý choreografický, scénografický a hudební koncept a bytostná, tichá ironická melancholie Jandové. (Přesvědčivé a uvěřitelné představení se zadrhne jen v neústrojném a zbytečném okamžiku filmového promítání. Film v tomto fyzickém představení ruší styl, aniž rozhojňuje message.) Post scriptum: Osudová tvář tanečnice Markéty Jandové ve mně evokuje vzpomínku na poezii zapomenuté básnířky Irmy Geisslové. Psáno z premiéry 11. listopadu 2017, Studio Alta. Ve jménu KAR Koncept: Markéta Jandová
Choreografie: Markéta Jandová a Jitka Tůmová

Hudba: Aliaksandr Yasinsky
Interpretace: Markéta Jandová a Jitka Tůmová
Kostýmy: Kateřina Jirmanová Soukupová
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar Premiéra: 11. listopadu 2017

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec