Večer choreografů HAMU

V pauze mezi semestry, kdy se polovina studentů učí na zkoušky a druhá vyráží na hory, se v divadle Disk odehrál tradiční večer složený z děl studentů choreografie HAMU. Snad to bylo právě kvůli tomuto nešťastnému období, že účast diváků, ba ani účinkujících nebyla valná. Večer se skládal pouze ze dvou choreografií a jeho celková délka by, nebýt přestávky, nepřesáhla ani hodinovou délku.

Ani jedna z choreografek, které se zde představily, rozhodně není nováčkem na poli tance. Stejně tak jako ani jedna z choreografií nebyla premiéra. První část večera patřila Haně Turečkové, donedávna demisólistce baletu Národního divadla a studentce magisterského programu choreografie na HAMU. Svá díla prezentovala na podobných večerech již mnohokrát, dostává též pravidelně příležitost coby choreograf na komponovaných večerech pořádaných Národním divadlem (MiniaturyZpovědi beze slovUmíněnost Ztracených / Dekka Dancers).

Choreografii Hádej, kolik je hvězd vytvořila společně s Tomášem Červinkou, který je zároveň jedním z interpretů. Druhou interpretkou je taktéž výborná tanečnice japonského původu, Aya Watanabe. K dílu si celkem odvážně vybrali skladbu Arvo Pärta, kterou si většina milovníků tance spojuje se slavnou choreografií Smoke Matse Eka. Ale tento zdánlivý handicap se jim podařilo úspěšně překonat jejím dobrým využitím a naplněním. Tématem choreografie bylo hledání vlastní identity uvnitř sebe, ve své duši. Metaforou pro duši byla kupa celofánu, ve kterém se tanečníci pohybovali a jehož lehkost a křehkost přesně korespondovala s lehkostí a křehkostí jejich pohybů. Hledání identity jako by bylo znázorněno hledáním rovnováhy, které bylo jakousi pohybovou linkou spojující celou choreografii. Balancování na jedné noze či na hlavě, netypické zvedačky, překvapivé pohyby a zvraty, tím vším jako by se snažili zbavit se zcela zemské tíže a téměř se jim to i povedlo. Úvodní sólo Aya Watanabe, začínající symbolickým „vpádem do duše“ (což se mi jevilo jako velmi povedený nápad), bylo tajemné a éterické. Je zde vidět, jak se choreografka stále více přibližuje současnému tanci, a přestože má perfektně technicky vybavenou tanečnici, její dispozice dává spíše tušit, než aby je vystavovala na odiv. Po úvodním sóle do choreografie vstupuje Tomáš Červinka, jehož úloha zde již není příliš jasná. Zdá se spíš, jako by Watanabe asistoval v jejím povznesení se do vyšších sfér. Oba společně ale na jevišti vytvořili velmi působivou atmosféru.

Ve druhé části večera představila svou nedávno premiérovanou choreografiiCheckpoint Charlie Soňa Kupcová. Absolventka konzervatoře Duncan Centre a studentka 4. ročníku chorografie již dříve předvedla, že v sobě má silný choreografický potenciál. Pro svou choreografii si tentokrát vybrala téma pro tanec netypické, a sice rozdělení Berlína v roce 1961. Checkpoint Charlie patřil totiž k jednomu z nejznámějších hraničních přechodů mezi východním a západním Berlínem. Zdánlivě těžko tanečně zpracovatelné téma ale choreografka uchopila velmi citlivě a za pomocí adekvátní hudby a pohybových prostředků vytvořila dílo, které se diváka dotkne a donutí ho se zamyslet nad tématem. O což přesně autorce šlo. Pro toto dílo si vybrala skladbu od hudebního minimalisty Steva Reicha, jejíž mechanická repetitivnost podtrhuje mechanicky opakované pohyby tanečnic, a přestože není vyloženě depresivní, po chvíli na diváka dolehne skrytou tíhou. Právě mechaničnost v pohybu, konformní a stále dokola opakovaná gesta, nečitelný výraz v obličeji a pochodování po scéně (vše v suverénním podání tanečnic Lenky Reihserové, Petry Brabcové a Venduly Reinbergrové) evokují ubíjející atmosféru té doby a režim, který se snažil vymazat ze společnosti individualitu. Výraznou a zároveň jedinou dekorací na scéně je stěna skládající se z několika pohyblivých částí, jež symbolizuje slavnou zeď, která rozdělí svět. V první části choreografie je tato zeď ještě otevřena a průchozí, čehož tanečnice příležitostně využívají. Pak se situace zvrátí, tempo se zrychlí, průchody se stávají hektickými a dveře se začnou střídavě zavírat, až zůstanou zavřené definitivně. V tu chvíli si uvědomujeme, že jedna z tanečnic zůstala stát na té původní, „špatné“ straně. Hrůza tohoto zjištění a totální zoufalství ji úplně ochromí a ona stojí čelem k divákům v němé nehybnosti. Pak se pomalu přesune blíže ke zdi a dívá se na druhou stranu, kde matně vidí obrysy těch šťastných, které se dostaly na svobodu. Toto, opět němé, ale zcela výmluvné gesto je závěrečným a zároveň nejsilnějším momentem choreografie. Všechen smutek a všechny důsledky, které tento moment znamená, v tu chvíli prochází hlavou nejen jí, ale všem divákům...

Přestože výkony tanečníků byly vynikající a samotné choreografie měly silný potenciál, celkové vyznění večera bylo rozpačité. A nebylo to pouze malou účastí publika, které si ještě stále nezvyklo chodit na reprízy představení současného tance. Ovšem mohly za to i slabiny z hlediska organizace: nulová propagace, absence programů či nedostatek komunikace mezi pořadateli a publikem (divákům téměř nebylo oznámeno, že je pauza, jak dlouhá bude a že už se mají vrátit do sálu). Tyto negativní aspekty bohužel přebily veškerou snahu umělců a celé představení vyznělo jako jakási školní besídka.

Psáno z představení 15. 1. 2011, Divadlo Disk

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: