Soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Bohemia Balet a Tanzcompagnie Giessen vystoupily 5. listopadu 2012 v rámci projektu Večer současného tance I na Nové scéně Národního divadla. Každé z těles se prezentovalo jednou choreografií. K příležitosti 85. narozenin Pavla Šmoka nastudovala Kateřina Dedková-Franková s Bohemia Baletem Záskok z roku 1977. Naopak nedávno vzniklá choreografie Tareka Assama Hausrat měla premiéru v květnu 2012 na festivalu TanzArt ost west, který se již po desáté konal v německém Giessenu.
Po úvodním slovu Jaroslava Slavického, ředitele Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, přišla na řadu první část večera a s ní komediální balet Pavla Šmoka na hudbu Franze von Suppého. Záskok zavedl diváka do tanečního zákulisí, kostýmově stylizovaného do doby jeho vzniku. S nadsázkou představil rozpadajícího se baletního mistra (Gustav Skála), samolibé duo Primabalerinu (Kristina Kornová) a Prvního sólistu (Jakub Rašek), zpočátku neforemného Začátečníka (Vojtěch Rak), tance chtivou uklízečku (Zuzana Fikrová) a technicko-divadelní složku zastupoval Oponář (Michal Klohna), který však také nezůstal pouze u mašinérie.
Ke zdárnému provedení tohoto typu baletu je zapotřebí výrazná herecká akce a profesionální znalost tanečního výraziva. Celý balet stojí na zesměšnění, napodobování a neúspěšném provedení toho či onoho kroku. Leitmotivem Záskoku jsou neustálé pády a parodování klasické taneční techniky (když se Uklízečka na jedné špičce snaží přesvědčit Baletního mistra o svých tanečních (ne)kvalitách). Aby člověk mohl tímto někdy až nebezpečným způsobem tanec parodovat, musí ho i dobře ovládat. Šmokův Záskok přinesl taneční odlehčení (ne však pro tanečníky) s řadou komických situací jako odhalení plešatosti Baletního mistra, jeho úžas nad triky s chodidly tanečního Začátečníka nebo odhodlanost Prvního sólisty tančit se sádrou na noze.
Interpreti své role po pohybově-pádové i herecké stránce velmi dobře zvládli. Odměnou jim mohl být povzbudivý smích během jejich tance a nadšený potlesk nepříliš početného publika. Mezi diváky nechyběli ani původní protagonisté jako Jaroslav Čejka (Baletní mistr), Kateřina Dedková-Franková (Primabalerina a nyní i autorka nastudování) a tvůrce libreta Vladimír Vašut.
Po přestávce přišla řada na zahraniční hosty ze Stadttheater Giessen s choreografií Hausrat (Domácí spotřebiče), kterou vytvořil umělecký šéf souboru Tarek Assam. Již po otevření opony bylo jasné, že to autor s domácími spotřebiči myslí vážně. Do kruhu uspořádaný odpadkový pytel, skříň, vysavače, staré rádio, psí bouda, kávovar a kartáčky na zuby nikoho nenechaly na pochybách. Do vzniklého prostoru se vmísili tanečníci v pyžamech a vizuální dojem umocnili zvukem zapnutého vysavače a elektrického kartáčku. Po tomto akustickém trýznění, které můžeme ve svých domácnostech slyšet téměř denně, dostal slovo tanec.
Divák si po krátké době mohl jednoduše představit schéma choreografie, které se stále opakovalo. Ustavičné střídání energických, bojovných tanečních pasáží s klidnými až apatickými. Dále pravidelně se opakující vklady slovních hádek mezi protagonisty v různých jazycích, jejichž důvodem byl samozřejmě spotřebič.
Co se týká samotného tance, důraz byl kladen hlavně na partnerskou práci, která hrála důležitou roli v hádkou vyhrocených scénách, kdy zlobu slov vystřídala fyzická taneční akce na stejně naladěné vlně. Dále tanečníci využívali samotných rekvizit a pohybovali se například s kartáčkem v ústech, sedávali na odpadkové koše či lehali do psí boudy.
Tyto intervalově se opakující výstupy přestaly být po půl hodině atraktivní a i někteří z diváků se rozhodli nečekat na závěr a raději opustili sál. Když se s blížícím koncem začaly na jevišti nafukovat dvě igelitové bubliny, které se stále zvětšovaly a zavalily tanečníky, kromě jednoho „přeživšího“, skončil boj s domácími spotřebiči i se zdlouhavostí díla.
Idea choreografie jako tanečního zápolení s předměty denního života se zdála jako nápaditá výzva. Avšak samotné provedení se jevilo příliš dlouhé a místy prázdné. Choreografii lze vystihnout jako jednu velkou konfrontaci se spotřebiči, mezi tanečníky a s trpělivostí samotného diváka. Dílu by nesporně prospělo komornější prostředí, které by dalo vyniknout vztahovým i tanečním nuancím, které se ve větším prostoru ztratily.
Nabízí se otázka, proč se v názvu večera objevil výraz „současný tanec“, když věkový rozdíl obou choreografií činí třicet pět let a určitě bychom dnes Šmokovu práci nenazývali současnou. Poněkud skličujícím dojmem působilo i poloprázdné hlediště. Těžko určit do jaké míry zde hrál roli nezájem diváků a na kolik špatná propagace.
Dramaturgie večera vyzněla poněkud rozpačitě, ale věřím, že Večer současného tance II přinese intenzivnější taneční zážitek, na který jsme u souboru Bohemia Balet a jeho hostů zvyklí.
Psáno z představení 5. listopadu 2012, Nová scéna Národního divadla.
ZáskokHudba: F. von Suppé
Libreto: Vladimír Vašut
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Obnovená premiéra: 5.11.2012 (Premiéra: 1977) Hausrat (Domácí spotřebiče)
Hudba: Jan Jelinek, Alva Noto, Tipsy, Marc Ribot
Choreografie: Tarek Assam
Scéna, kostýmy: Michele Lorenzini
Dramaturgie: Johanna Milc
Premiéra: 27.5.2012 Giessen
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?