Vetřelec a Anděl: dva březnové večery nového divadla

Pražská scéna takzvaného nového divadla měla v poslední době možnost vidět dvě podobná, a přece tolik rozdílná díla tohoto žánru, jenž oplývá neskutečným množstvím variability a zároveň tím klade na umělce vysoké nároky jak v oblasti interpretační, tak režijní. Obě byla představeními jednoho herce ve dvou tělech, tedy na pomezí loutkového a pohybového divadla, obě byla reprízami uvedenými v prostorách divadelních scén, jež berou žánr nového divadla za svůj vlastní. Vetřelec Komorní dílko tří autorů: Jiřího Adámka, Roberta Smolíka a Kristýny Maděričové. Právě poslední jmenovaná prezentovala tuto scénickou kompozici skrze svou vlastní osobu. Na malé scéně divadla Alfred ve dvoře rozehrála během několika únorovo-březnových večerů jemně ironický a zároveň velice citlivý dialog mezi Jí a Onou. Okamžik jedné prachobyčejné situace, ve které jediný nerealizovaný pohyb mění život. Žena, jež hovoří beze slov, jež vtěluje vlastní nerozhodnost do alibi, které Jí poskytuje Ona. Jenže jsou to opravdu jen alibi? Kdo je potom opravdovým Vetřelcem? Dvojnice z měkkého dřeva před diváky ožívala s originální nenápadností a postupně více a více přebírala nejen své vlastní vedení. Tak jak byly obě ovládány jednou myslí, tak více a více splývaly do jednoho těla. Vetřelec odhaluje zranitelnou senzitivitu ženskosti a  její tápání  v nejasnostech situací. Na druhou stranu na příjemně nedlouhém časovém úseku uvolňuje prostor cynickému racionalismu, který stejně dobře pobaví i muže. Toto představení mělo premiéru 11. září 2007 v Studiu Damúza, recenze je psána z reprízy 6. března 2008 v divadle Alfred ve dvoře. Anděl Na scéně Paláce Akropolis se 10. března 2008 představil soubor, nebo spíše tvůrčí skupina Duda Paiva Puppetry and Dance. Světaprošlí umělci  Eduard de Paiva Souza a Paul Selwyn Norton, kteří  si za své sídelní místo vybrali Amsterdam, kombinují kouzelnost mystifikace loutkoherectví a dokonalost současného tance s velmi přesvědčivým hereckým projevem. Představení Anděl (premiéra se konala v roce 2004) bylo rozmluvou mezi tulákem a oživlou sochou anděla rokokové podoby nalezeného na hřbitově. Věnování určeno všem  ztraceným ať doslova, nebo jen ve vlastním životě. Duda Paiva svou osobou naprosto vyplnil celý prostor jeviště. Jako herec, tanečník, loutkovodič byl ve všech svých profesích naprosto dokonalý. Charismatický projev a neméně charismatický vzhled dodávaly otrhanému Tulákovi něžné sympatie, ovšem to nebylo nic proti tomu, když začal rozehrávat Anděla, jenž se v jeho rukou měnil na opravdovou živoucí bytůstku s vlastním názorem, mimikou i hlasem. Bez jediného přešlapu dokázal po celou dobu trvání inscenace tento protagonista pracovat  ve dvou postavách ovládaných jedním tělem, jednou myslí a především jedním hlasivkovým aparátem. Pohybová průprava mu sice byla při vedení loutky nezbytným pomocníkem, nicméně jeho vlastní taneční projev zdaleka předčil představy o tom, kolik jevištních technik v sobě může jedno tělo ukrývat. Dušička milovníka tance snad jen litovala, že představení nemělo více tanečních akcí. Hledání vlastní identity je samo o sobě poměrně silné téma, a když se k tomu přidá i veškerá dokonalost jevištního projevu včetně scénografického zpracování a velmi důmyslného světelného designu, není již nutno cokoliv dodávat. Hřbitovní melancholie navozuje ponurou atmosféru, která co chvíli kontrastuje s interakcí  s  publikem. Ironie střídá filosofii a pomalu přežvýkává nejednu otázku života, smrti, víry, lásky a halucinací.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: