Výpověď, která mrazí i přes plátno kina

Prosinec nabídl v kinech v rámci přenosů tanečních představení i nejnovější kus proslulého britského souboru fyzického divadla DV8 s názvem John. Od svého založení Lloydem Newsonem v roce 1986 patří představení a filmy DV8 k tomu nejprogresivnějšímu, chtělo by se říci, ve svém žánru, jenže DV8 se vyhýbá jakýmkoli tabulkám či zařazením. Kombinuje fyzické divadlo, tanec, slovo, film do originálních tvarů, které jednoduše mají kuráž. A to nejen tématy, ale i formou a provedením. Mnozí z nás jistě mají ve své DVD sbírce některý ze skvělých filmů DV8, popřípadě viděli některý kus v Divadle Archa, kde skupina několikrát hostovala. Je ovšem skvělé, že jsme nyní mohli zhlédnout v kině Aero poslední projekt Lloyda Newsona, který se několik posledních let soustředí na práci s tzv. verbatim theatre a jeho kombinací s pohybem. Verbatim theatre pracuje s autentickým textem zachyceným prostřednictvím rozhovorů s reálnými osobami. Text použitý na jevišti není divadelně upraven, pracuje se s výpovědí, jak byla zachycena. Lloyd Newson zpovídal okolo padesátky mužů na téma láska a sex, ale výsledné představení nakonec stojí na příběhu jednoho z nich, Johna. On sám, v podání syrově charismatického Hannese Langolfa, nám vypráví od začátku svůj drsný příběh – násilnický otec, depresivní matka, útoky, znásilnění, jeden hrozný obraz stíhá druhý a nad tím vším suchý, až lakonický Johnův komentář. Na scénu vstupují drogy, pití a Johnovy problémy se zákonem. Proud slov plyne skoro nepřetržitě a je fascinující sledovat, jak Newson vplétá do tohoto proudu pohyb. Slova komentují akci, pohyb doprovází slova a zásadně zintenzivňuje jejich dopad. Nestíháme se téměř nadechnout (český divák neví, jestli má stíhat číst titulky, aby mu neunikly detaily z Johnových drsných životních zákrut, nebo má raději sledovat pohyb na scéně). Johnova výpověď je i přes plátno velmi silná – ač se nám někdy ani nechce poslouchat, ale pohybové ztvárnění jeho příběhu a výkony všech aktérů nás stejně přinutí neodlepit oči a sledovat drsnou podívanou dál.
V půli představení se ale fokus přesunuje z Johnova osudu na jaksi kolektivnějšího hrdinu – hlavním aktérem je prostředí gay sauny, její majitelé, návštěvníci a celkové klima takovéhoto podniku. Dozvídáme se, jak to tam chodí a proč se tam chodí (důvodů může být více, ne jen ten, který se nejvíce nabízí). Dojde i na trochu odlehčené epizody, jeviště zalidňují nejrůznější „charaktery“, avšak Johnova část spektáklu se zarývala do kůže a do mozku tak nějak více. K hlavnímu hrdinovi se ke konci opět vracíme, slyšíme dokonce jeho vlastní hlas z nahrávky, přičemž hodně zamrazí. To nebylo jen divadlo, to byl život sám, jakkoli pateticky to zní, v představení DV8 to platí absolutně, a Lloyd Newson opět vytvořil progresivní dílo, které v divákovi rezonuje a nedá se jen tak spláchnout sklenkou něčeho silnějšího po jeho skončení. I když něco na vzpamatování ze šoku bylo rozhodně zapotřebí. Psáno z projekce v kině Aero, 9. prosince 2014, v rámci přenosů NT Live. John Autor a režie: Lloyd Newson
Asistent režie/manažer: David Grewcock
Choreografie: Lloyd Newson a tanečníci
Scéna a kostýmy: Anna Fleischle
Světelný design: Richard Godin
Zvuk: Gareth Fry Premiéra: 5. srpna 2014 na festivalu ImPulsTanz ve Vídni