Výpravná Bajadéra se vrátila do Národního divadla v Brně

Výpravná Bajadéra se vrátila do Národního divadla v Brně

Výpravná Bajadéra se vrátila do Národního divadla v Brně

Klasický balet Bajadéra (La Bayadére) z roku 1877 s hudbou Ludwiga Minkuse, kterou později aranžoval John Lanchbery, patří vedle Spící krasavice, Dona Quijota, Raymondy či Labutího jezera k tomu nejlepšímu, co vzešlo z dílny známého francouzského choreografa Maria Petipy, který v druhé polovině 19. století věnoval veškerý svůj tvůrčí potenciál petrohradskému Mariinskému divadlu. Bajadéra je uváděna na nejproslulejších scénách hlavně díky orientálnímu pohádkovému námětu, kvalitě původní choreografie a vysokým nárokům na brilantní klasickou baletní techniku. Děj baletu zavádí diváka do starověké Indie a dává mu možnost spoluprožívat příběh nenaplněné lásky s tragickým koncem, tak typickým pro většinu romantických titulů, kde se střetává svět skutečný se světem snění a představ. Bajadéra je výjimečný balet, který je možné inscenovat pouze ve velkých divadelních souborech. K jeho uvádění je potřeba nejen skvěle technicky připravený a dostatečně početný baletní soubor, ale i značné umělecko-technické zázemí ve složce kostýmní a scénické výpravy. V českých zemích zažila Bajadéra své první uvedení kupodivu teprve před deseti lety právě na scéně Národního divadla v Brně v roce 2003. Díky notné divácké oblibě se vedení a dramaturgie baletu ND Brno vrátily k znovuuvedení tohoto baletního klenotu na scénu Janáčkova divadla. Rozhodující zásluhu na úspěšně obnovené premiéře, která se konala 25. října 2013, mají její inscenátor a náš přední znalec odkazu Maria Petipy, režisér a choreograf Jaroslav Slavický spolu se svou ženou Kateřinou Slavickou-Elšlégrovou. Jak sám v divadelním programu uvádí, zasáhl částečně do původního libreta, ale nenarušil tím obsah příběhu. Čtyři hlavní aktéři přinášejí své jasné a smysluplné charaktery – jsou jimi: chrámová tanečnice (bajadéra) Nikia, která umírá ve jménu osudové lásky, ryze ženská mahárádžova dcera Gamzatti, jež má v sobě mnoho poloh od zamilované, přes majetnickou, pomstychtivou a nešťastnou bytost, Solor – lovec, který miluje, ale nedokáže za svou lásku bojovat a štěstí v tomto světě nenachází, a nakonec ďábelský a mocný Velký Brahmín, jenž je dostatečně démonický, a přesto Nikií nemilovaný. Pro zrychlení spádu děje dokázal Jaroslav Slavický citlivě v Minkusově partituře i škrtat, a tak docílit toho, aby příliš neprodlužoval děj baletu nekonečně zdlouhavými nástupy a řadou více či méně nepodstatných divertissement. K Petipovu choreografickému odkazu přistupuje s pietou a snaží se jej zpřístupnit divákovi 21. století. S tímto postojem se však inscenátor nevyhne použití pantomimických gest, která se snaží objasnit publiku děj a v současné době již působí muzeálně a zastarale. Ale je to součást tradice, a tak je k ní nutno přistupovat. Svůj díl částečné poplatnosti době vzniku v sobě nese i Minkusova hudba. Díky dirigentu Pavlu Šnajdrovi a výkonu celého orchestru souzní a pomáhá výkonu tanečníků tím, že jim jde tzv. pod nohy. Výtvarná složka představení je u takovéto výpravné inscenace obrovsky důležitá. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout promyšlené a detailně propracované kostýmy Josefa Jelínka, které ctí místo děje i charaktery postav. Jelínek má velký cit pro barevnost – bílou a zlatou doplněnou pastelovými tóny. Když tančí Nikia svůj tanec smrti, zazáří sytá červeň. Scéna Ivo Žídka je jednoduchá. Podle jednotlivých prostředí se mění v podstatě jen zadní horizont. Boční portály celou inscenaci rámují vysokými sloupy, které působí zatěžkaným dojmem. A závěrečná apoteóza s obrazem vrcholků Himálaje je už opravdovým kýčem. Proč půjde dnešní divák obdivovat představení z předminulého století? Nebude to asi ani samotný příběh, ani Minkusova hudba, možná ani Petipova choreografie – i když ta nejspíše ano. Bude to láska ke klasickému baletu a hlavně obdiv k práci sólistů i celého sboru brněnského baletu, který je tentokrát doplněn i posluchači Taneční konzervatoře Brno. Brněnský soubor dokázal, že má po interpretační stránce co nabídnout. Michal Pimek v roli Velkého Brahmína je démonický, výrazově přesný. Solor Ivana Popova elegantní, noblesní, spolehlivý partner s čistou klasickou technikou. Kdo ale má lví podíl na úspěchu brněnské inscenace, jsou jeho dvě přední primabaleríny. Exotická a křehká Eriko Wakizono je jako stvořená pro postavu Nikie. Je velmi něžná, ale má v sobě i neuvěřitelnou sílu, přesnost a dravost – zvláště v první části baletu je výjimečná. Ivona Jeličová jako Gamzatti už mnohokrát dokázala, že je tanečnicí tvárnou, má sex-appeal, bezchybnou techniku, schopnost hereckých proměn. A když se tyto dvě dámy sejdou na jevišti, je o zážitek postaráno. Zvláštní kapitolu si pak zaslouží nadpozemský tanec stínů v jejich království. Je to bílý balet dle romantických představ. Děj se zastaví, tanečnice jedna po druhé zaplňují jeviště, plují vzduchem, tančí… Nemělo by se však přihodit, že ve společných výdržích některé zaváhají. Iluze je pak tatam. Škoda. Až opadne premiérová nervozita, stojí za to se na tento balet v Brně podívat. Nikde jinde v naší republice ho neuvidíte a nebudete zklamáni. Psáno z premiéry 25. října 2013, ND Brno – Janáčkovo divadlo. Bajadéra
Úprava libreta, choreografie a režie: Jaroslav Slavický
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Josef Jelínek
Asistenti choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský, Jana Ruggieri
Premiéra: 25. 10. 2013

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: