White Piece – Ženy v bílém a jejich barevný vnitřní svět

Monika Částková, Jitka Čechová, Tereza Indráková, Adéla Judasová, Alica Minárová, Adéla Petáková, Sylva Šafková, Kateřina Šírková, Radka Štiková, Foto: Ofir Barak.

Autor Petra Dotlačilová

České a slovenské interpretky pocházely z různých tanečních škol, byly mezi nimi profesionálky i studentky. Jejich věková i fyzická různorodost kontrastovaly s jednotným oblečením a účesem, což byl jistě jeden z cílů choreografie, divácky dost zajímavý. Různorodost také evokovala určitý rys izraelského tance, kde se rozhodně nehraje na „dokonalé taneční tělo“. Každý je svůj a podstatnější je obsah než forma.

První, co diváky při vstupu do sálu upoutalo, byla – ne zcela překvapivě – bílá scéna. Tu brzy doplnilo devět tanečnic v bílých šatech a teniskách, s rudě namalovanými rty. Pohybovaly se striktně v řadě: nejprve několikrát obešly jeviště kolem dokola, v různém tempu: zprvu rychle a pak čím dál pomaleji, postupně se zase rozeběhly, skákaly, poskakovaly a dupaly. Složitý rytmický vzorec si vyžadoval hluboké soustředění a někdy i hlasité počítání. Rytmus chůze a skoků diváky natolik pohltil, že jim skoro ani nedošlo, že je nedoprovází žádná hudba. Pohyb tanečnic vytvářel svébytnou zvukovou kulisu. O to překvapivěji vstoupila do choreografie Beethovenova Óda na radost, znějící z reproduktorů v provedení velkého orchestru a sboru, tak, jak to má být.

Klasiku vystřídala tradiční arabská hudba, do jejíhož rytmu tančily interpretky se sukněmi vyhrnutými až po nos, takže byla vidět jejich vlnící se bříška a zadečky, ale pak až oči – tento kontrast provokativního odhalení a plachého skrytí obličeje vedl k zamyšlení. Je odhalování holé kůže projevem svobody, nebo ženu naopak oslabuje? Symbolizuje zakrytý obličej strach, nebo hrdost? Po velmi ženském břišním tanci následoval další kontrast – vojenský pochod za zvuku píšťalky. Choreografie se začala rozmělňovat na individuální výstupy, které byly výrazem osobnosti jednotlivých tanečnic. Závěrečná část vygradovala hlasitou elektronickou hudbou a dýmem, což evokovalo atmosféru party v nočním klubu. Dívky poskakovaly v divokém rytmu, stavěly se před diváky do svůdných póz, některé grimasy přecházely až v obscénní gesta. Neutrální výraz střídal smích nebo křik, každá z interpretek ukázala během chvíle celou škálu emocí. Na úplném konci choreografie se vrátila melodie Ódy na radost, kterou tentokrát zpívaly (beze slov) samotné tanečnice – čím více se zrychloval jejich pohyb po jevišti, tím zoufaleji tato melodie zněla, až z ní zbyl jen hlasitý křik. A pak tma a ticho.

Choreografka si dala za cíl zobrazit ženský svět a povahu v celé své komplexnosti. Pod čistým bílým povrchem se skutečně skrývalo mnoho vrstev i symbolů. Ženy vyjadřovaly své emoce tu pouhým pohledem, jindy hlasitým křikem. Složitost ženské povahy mohla být metaforicky ukryta i v komplikovaném rytmu, podle kterého se interpretky pohybovaly a jejich síla se projevila výdrží a sebeovládáním.Inspirace domácím prostředím choreografky v první polovině díla byla více než jasná: motiv pochodu a drilu připomněl vojnu, jež je v Izraeli povinná i pro ženy, břišní tanec a zahalený obličej zase blízkost arabského světa. Druhá část choreografie, v níž měla tvorba vycházet z tanečnic samotných, byla o něco méně zřetelná. Snad je to i proto, že v Česku je individualita (dokonce i u mladých lidí) stále ještě dost potlačovaná, a proto je pro cizince těžké proniknout pod povrch. Sofia Krantz intuitivně formulovala prvek naší povahy v rozhovoru pro Taneční zónu: „Cítím tady v Čechách velmi silně, že si lidé nechávají něco pro sebe a je těžké se dostat dovnitř, poznat, co je zatím. Není to přetvářka, ale setrvávání v bezpečném místě.“ Lidé zde prý umí pracovat spolu, ale netouží po tom projevit se jako individuality, což může být projevem slušnosti a skromnosti.

I proto považuji za obzvlášť náročné umístění monotónního pohybu, jako je chůze, běh nebo skákání (což samo o sobě jistě kladlo velké nároky na výdrž interpretek), tváří v tvář k publiku. V dlouhých pasážích přímé konfrontace s diváky musely tanečnice udržet klid a neutrální pohled – takové okamžiky se staly důkladnou sondou do nitra každé z nich. Člověk měl skutečně pocit, že je o něco lépe poznal.

Psáno z představení 22. června 2015, Studio Alta.

White Piece
Choreografie: Sofia Krantz
Foto: Ofir Barak
Premiéra: 19. června 2015, DEPO 15, Plzeň