V první verzi, kterou bylo možné zhlédnout v rámci doprovodného programu Pražského Quadriennale, se tanečníci v úvodu večera vydali na dynamickou procházku Přístavem 18600. Sedm tanečníků, zahalených v černých kostýmech a s hnědými sítěmi připomínajícími kůru stromů na hlavách, se pomalým, ale sebejistým pohybem přesouvá z venkovního pódia směrem k baru a stolům. Publikum se skládá z diváků, kteří přišli na představení, ale i z lidí, kteří přišli s kamarády grilovat. Někteří náhodní přihlížející se snaží nebýt součástí performance a odvrací zrak zpět ke svým talířům. Tanečníci však pár diváků vtáhnou do svého pohybu a pomyslný les se tak rozrůstá.
Téma choreografie se odráží v prostředí urbanistické divočiny na břehu Vltavy. Jiné plynutí času přírody ve mně vzbuzuje velmi klidné překládání kořenů ve formě papírových trubic. Pohyb tanečníků je vzdušný díky pomalým přechodům z hlubokých plié do pozic na pološpičkách, při kterých tělo dále protahují trubicemi. Klid se střídá s tanečními sekvencemi, ve kterých se aktéři hekticky pohybují po celém prostoru přístavu a přízemí divadla. Hudební doprovod zajišťovaný Vi Huyen Tran dokresluje obraz růstu dřevin. Hudba, šumění okolních stromů, konverzace, cinkání nádobí a pohyb tanečníků i diváků po kamínkách v přístavu mi dává pocit sounáležitosti. Při navrácení se do prostoru kolem pódia se tanečníci začínají pomocí trubic propojovat s okolím. Jeden z nich se natáhne tak, aby se roura dotkla stánku s pizzou, další se dotýká diváka, který se přišel blíže podívat na pohybující se skupinu tanečníků.
Zapouštění kořenů a růst korun stromů je hlavním motivem, jenž je dále rozvíjen za pomoci kovové konstrukce, kterou tanečníci střídavě prodlužují a zkracují. Během premiéry v Divadle X10 jsou použity celkem tři takové konstrukce. V jednu chvíli je tanečníci propojí trubkami a provazem a balancují s nimi nad publikem usazeným v divadle.
Nestabilní struktura umělých větví se tak dotykem propojuje s ekosystémem obecenstva, které je v divadle více odděleno od tanečníků, než tomu bylo v Přístavu 18600. To je pro mě mírným zklamáním, jelikož jsem čekala, že i v divadelní verzi se budu moci po prostoru volně pohybovat a „růst“.
Silným momentem v obou představeních je rychlý, točivý pohyb tanečnice, která do sebe zaplétá kovovou konstrukci. Prvně se s ní pohybuje po scéně s výrazem oživlého stromu. Posléze se vyvléká a její développé limituje provaz se zavěšenými florbalovými míčky, který ji svazuje od prstů u nohou až po ramena. Tanečnice s míčky točí vysoko ve vzduchu a nekontrolovatelně je vrhá proti stěně a zemi. Klidový moment přichází, až když si lehne a rotace míčků ve vzduchu vytváří až uklidňující zvuk větru.
Realizaci WOODS WON’T VAPORIZE předcházel pečlivý výzkum lesa a stromů, který se nestranil ani takových témat, jako je odlesňování. Minar a její tým věnovali velkou energii procesu znovuobjevení lesa ze všech možných perspektiv. Důkazem je schopnost choreografie fungovat v rozdílných prostředích, práce s rekvizitami, a v neposlední řadě i textem, důležitou součástí díla. Cílem výzkumu také bylo, jak Alica Minar uvedla: „Připravit skupinu studentů a absolventů oboru současného tance evropských univerzit na jednu z prvních profesionálních zkušeností před zahájením vlastní kariéry.“ Proto tanečníci působí jako pevně spjatý tým, synchronizovaný jak s choreografkou a její vizí, tak s dalšími prvky inscenace, jako je hudba, scénografie a kostýmy.
Dílu seděl jeho nejasný konec. V případě uvedení v Přístavu 18600 se tanečníci opravdu nenápadně vypařili, rozprostřeli zpět do přírody, kde už méně početnému obecenstvu prezentovali další části projektu. Produkce připravená pro venkovní prostor trvá tři hodiny a obsahuje například veřejné čtení textů o lesních ekosystémech. Během premiéry, která proběhla v uzavřených prostorách, jsem měla pocit, že konec nastal už nějakou chvíli před tím, než se tanečníci zastavili ve skupinové póze v přední části pódia a světla zhasla.
Choreografie působila jako několik silných, autonomních částí sešitých dohromady, přičemž pořadí, ve kterém jsou poskládané, není nutně důležité. Díky možnosti zažít WOODS WON’T VAPORIZE ve dvou odlišných prostředích nabývám pocitu, že choreografie Alici Minar je uvědoměle volná ve výstavbě, která se mění podle místa, kde je zatančena. I když kořeny stromů jsou velmi stabilními základnami, to, kam se rozrostou, je kombinace náhody a potřeby, které rozumí jen nezkrotná příroda. Podobné vlastnosti má i inscenace Alici Minar.
Psáno z představení doprovodného programu Pražského Quadriennale 16. června 2023, Přístav 18600, a české divadelní premiéry 19. června, Divadlo X10.
WOODS WON'T VAPORIZE
Umělecké vedení a choreografie: Alica Minar
Umělecký výzkum: Dorota Michalak, Alica Minar
Performance a tvorba: Adela Maharani, Eduard Adam Orszulik, Helén Tamaskó, Lenka Vořechovská, Milena Romanenko, Neus Montané, Suze Vonk
Scénografie a kostýmy: Anna Poleteli
Dramaturgie: Zuzana Žabková
Pohybová spolupráce: Breeanne Saxton
Text a výzkum: Katarína Bakošová
Hudba: Vi Huyen Tran
Světelný design: Raquel Rosildete
Asistence choreografie: Areti Athanasopoulou
Asistence při tvorbě scény a kostýmů: Hana Brandejs
Konzultace: Zuna Kozánková, Erik Baláž
Produkce: Lauren Fitzgerald a Alica Minar & col.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero