Chalupská nezobrazuje ženy bez domova jako symboly utrpení. Jejich výpovědi transformuje do významově bohatých gest
Chalupská se nesnaží diváky citově vydírat. Důsledně se drží svého záměru tlumočit skutečné prožitky a emoce, které v debatách o ženském bezdomovectví často chybí. Inscenace tak vytváří komplexní obraz žen, jejichž příběhy společnost redukuje na fyzické utrpení a potřebu materiální pomoci.