Pohádka za mřížemi. Prison Season chytrou metaforou odráží emoce žen ve výkonu trestu
Inscenace Prison Season volného uskupení Dočasná Company zkoumá emoční svět žité reality žen ve výkonu trestu. Dílo pro dvě performerky se nezabývá společenskými či sociálními důvody, které ženy přivedly do vězení, ale soustředí se na čistě niterný a subjektivní prožitek odnětí svobody.
Prison Season. Dočasná Company. Foto: Anna Benhánková.
Autorky konceptu Michaela Dzurovčínová a Barbora Černá spolu s režisérkou Gabrielou Gabašovou zvolily pro ztvárnění neúprosného světa ženské věznice hravou, chytrou a vizuálně poutavou metaforu. Basa se zde stává pohádkovou říší a nezkušená vězeňkyně v podání samotné Dzurovčínové je princeznou. Konkrétně disneyovskou Popelkou.
V bledě modrém přiléhavém topu a modré tylové sukni, kostýmu, jenž vychází právě z onoho nejznámějšího animovaného ztvárnění, však nezůstává dlouho. „To je naše!“ zakřičí na ni dozorkyně, kterou ztvárňuje Tereza Holubová. Strhne z ní sukni a hodí po ní růžovou teplákovku, její vlastní oblečení balí do pytle na odpadky. Je to silná a trefná aluze na nevyhnutelnou ztrátu individuality a do značné míry i identity, jež s nástupem k výkonu trestu nevyhnutelně přichází. Popelce se náhle rozsypou korále, které má na krku, načež se z divadelního ochozu na scénu snáší déšť obrovských bílých perel. Její trest za to, co provedla „venku“ – a vlastně se za celý večer nedozvíme co, neboť to pro téma ani není podstatné – právě začal.
Cukrkandlový dril
Jednotlivé roky, které si musí princezna za hradbami odpykat, se zde nazývají sezony, což nabízí asociaci s tou plesovou i divadelní. Část trestu má skutečně podobu bálu. Za zvuků valčíku musí princezna ladně a elegantně kroužit po parketu s bachařkou (oděnou do černé teplákovky ozvláštněné volány), jež přebírá roli tanečního partnera, který ji vede. Princezna k ní občas stojí zády, napjatě našlapuje na špičky dozorkyně a nechává sebou zmítat po parketu místy nečekanými pohyby. Z horní poloviny jejího těla přitom čiší obrovská tenze, jež zrcadlí úpornou snahu nic nepokazit, nevyčnívat a přesně dodržovat nastavený řád.
Z vězeňského valčíku dvojice plynule přechází do tance inspirovaného baletem. Právě klasická technika zde funkčně slouží jako metafora nekompromisního drilu a nutnosti zapadnout – jak v diskusi následující po inscenaci vysvětluje bývalá vězeňkyně, ve výkonu trestu není možné dávat najevo slabost, pro bezpečné přežití v kolektivu je nutné držet si určitý respekt a postavení. Dzurovčínová předvádí náročnou baletní manège plnou efektních piruet a skoků, dokud zcela vyčerpána nepadne k zemi. Své hodnocení, zahrnující chování, postoj a další parametry, si následně vyslechne z reproduktoru, a to pokaždé z celkem tří sezon. Nevíme, kdo a odkud ji sleduje, což pocitově evokuje filozofický koncept panoptikonu Jeremyho Benthama: cely jsou zformovány do kruhu a dozorčí věž stojí v jeho středu. Vězni tak nevědí, kdy jsou sledováni, a neustále se kontrolují.
Tísnivá atmosféra izolace je utvářena čistě skrze nutnost poslušnosti a nepředvídatelná pravidla. Když si tanečnice navléknou růžové gumové rukavice a posbírají rozsypané korále, vzniká prostor pro kreativní floorwork.
Na scéně nefigurují žádné prvoplánové vězeňské rekvizity, tísnivá atmosféra izolace je utvářena čistě skrze nutnost poslušnosti a nepředvídatelná pravidla. Když obě ženy navléknou růžové gumové rukavice, aby posbíraly rozsypané korále do růžových odpadkových pytlů, vzniká v „cukrkandlové“ scénografii prostor pro kreativní floorwork. Za rytmického zvuku vteřinové ručičky se pohybují po zemi, někdy v naprosté synchronii, jindy každá sama za sebe. Nešikovná Popelka často vše, co nasbírala, znovu rozsype, vzteká se a propadá frustraci. Zkušenější spoluvězeňkyně (do jejíž role Holubová občasně a hladce přeskakuje) nad jejím počínáním shovívavě kroutí hlavou, snad při vzpomínce na vlastní začátky.
Přestože ženy tvoří v českém vězeňství naprostou menšinu (podle dat Eurostatu z roku 2024 je to pouhých 8,5 procenta ze všech vězňů), jejich situace je vysoce specifická. Na rozdíl od mužů mívají často na svobodě děti, které jsou na nich plně závislé, zvlášť pokud jsou v předškolním věku, jak ostatně připomněla i bývalá vězeňkyně vystupující v navazující diskusi po představení. (Na tato specifika a prolínání osudů vězněných žen s mateřstvím před časem upozornil také působivý dokumentární film 107 matek režiséra Petera Kerekese z roku 2021.)
Dalším specifikem jsou neadekvátní hygienické podmínky během menstruace. Tvůrkyně tento aspekt tematizují s groteskním nadhledem. Když Popelka při práci štká, že ji bolí břicho, zákeřně pobavená bachařka jí dává na výběr: chce toaleťák, vložku, nebo ibalgin? Všechno naráz mít nelze. Volba padá na vložku, načež se shůry snese obrovská maketa této hygienické pomůcky. Princezna ji posléze používá jako štít v souboji s drakem, kterého i s jeho pověstnými sedmi hlavami z nafouknutých modrých plastových pytlů ztělesňuje Holubová.
Svoboda jako institucionalizovaná past
Pod slupkou pohádkové nadsázky se však skrývá krutá realita. Popelka bláhově věří, že na ni venku čeká její princ a že se vrátí do svého „šťastně až do smrti“. Bachařka ji ale s pohrdlivým smíchem vyvádí z omylu. Reflektuje tak smutný fakt, že vězni mají po propuštění často obrovské potíže zařadit se zpět do běžného života nejen kvůli záznamu v trestním rejstříku, ale především kvůli rozpadu partnerských a sociálních vazeb.
Když se princezně konečně podaří do systému zapadnout natolik, že může odejít na svobodu, vyvstává palčivá otázka: Je to vlastně svoboda, když už člověk splynul s institucí a vtělil si striktní režim? Úloha dobré víly tady končí, volá tenkým hlasem Holubová, vynikající svým hereckým výrazem i smyslem pro komiku. Ladně odplouvá i spolu s mýdlovými bublinami do zákulisí, zatímco Dzurovčínová zůstává napospas nově nabyté svobodě.
„Opravdu chceš odejít? Tady už tě známe,“ říká jí na závěr bachařka. Tvůrkyně tak přímo odkazují na vysokou míru recidivy českého vězeňství. Ta se podle centra RUBIKON pohybuje mezi 70 a 80 procenty a patří k nejvyšším v EU (byť přesné mezinárodní porovnání je kvůli odlišným metodikám měření složité). Ukazuje to na selhávání českého vězeňského systému, který nenaplňuje svou nápravnou funkci. Důvody celkové kriminality jsou přitom výrazně genderové – socializace a výchova mužů častěji vede k páchání násilí, dokazování dominance a k formování kriminálních sociálních bublin, což vysvětluje onu výraznou mužskou většinu ve věznicích.
Prison Season je po většinu času mimořádně zdařilou a nápaditou inscenací, která skvěle utváří emocionální rámec tématu. O to více vyčnívá příliš didaktický moment v závěru díla, kdy Popelka náhle vystupuje z role pohádkové princezny a začíná bachařce vulgárně vyčítat, že neví, čím vším si předtím prošla – špatné dětství, závislosti, nevhodné životní podmínky. V jinak brilantně vybudovaném metaforickém světě působí tento výkřik zbytečně doslovně. Divák má rázem pocit, že se z divadelního díla ocitl v publicistickém dokumentu. Jako by se tvůrkyně na poslední chvíli lekly, zda publikum pochopilo zprávu správně, a rozhodly se sociologická fakta naservírovat přímo. Tato explicitnost by slušela spíše návazné diskusi, případně by ji bylo dobré organičtěji zakomponovat do průběhu inscenace. Zvolený závěr navíc celou problematiku nešťastně rámuje tak, jako by vězněné ženy byly pouze bezmocnými oběťmi systému a nepříznivých životních podmínek – ty je samozřejmě nutné vzít v potaz, ale stejně důležité je nahlédnout své trestné činy a to, jak poškozeným ublížily. To je ostatně posláním restorativní justice, která je v Česku bohužel zaváděna příliš pomalu.
Psáno z premiéry 8. října 2026, Divadlo X10.
Prison Season
Koncept: Michaela Dzurovčínová, Barbora Černá
Režie: Gabriela Gabašová
Choreografie: Michaela Dzurovčínová
Scénář: Kolektiv
Hudba: Mikuláš Tichý
Scénografie a kostým: Barbora Klenová
Light design: Vojtěch Brtnický
Interpretace: Michaela Dzurovčínová, Tereza Holubová
