Všichni mají jediný cíl. Prostory nechvalně proslulé křižovatky alespoň na chvíli proměnit a nabídnout publiku, které přišlo záměrně, i náhodným kolemjdoucím, jiný pohled na kus města, který znají a mají jistě již nějak uložený ve vlastní paměti i zkušenosti. Klidnými, táhlými a organickými pohyby se pohybují napříč Palmovkou a přihlížejícím dávají maximální volbu výběru zrovna sledovaných výjevů. Tu tanečnice různě prolézá chatrnou veřejnou knihovničkou, jinde zase jiný performer vstupuje do partnerského tanečního dialogu s pouliční lampou, o kus dál dvě ženy prozkoumávají všechny úhly, záhyby a špíny lavičky, na níž sedí starší pán čekající na svou tramvaj.
Zreprodukované cinkání tramvají i občasná hlášení známá z MHD, které se postupně vzájemně více a více vrství, udávají jejich jednání rámec, který je díky hladkému pohybování s repráčky vždy přítomný. Tam, kde zní cinkání, tam mohu hledat další a další obrazy, jež společně s betonově špinavou estetikou libeňského koridoru vytvářejí mnohdy oku lahodící výjevy. A ačkoliv jemné, a přesto výrazné kostýmy Josefíny Holcové či gradující zvuková koláž Stanislava Abraháma celek skvěle rámcují a drží, postupně se vyjevuje fakt, že hlavní hvězdou téhle akce jsou kolemjdoucí, zvědaví přihlížející a lidé spěchající z místa na místo. To oni dávají vzniknout oné atraktivní dynamice a jejich interakce s uměleckým a na tomto místě dočasným děním formují neočekávané výjevy, které jsou podle mě snad i cílem projektu.
Slyším prodavačku točené zmrzliny, jak se jedné tanečnice ležící na zemi ptá, jestli jí není špatně, a ona s úsměvem odpovídá: „Ne, děkuju, já jen tancuju.“ Kolemjdoucí policejní hlídka si zase povídá o tom, „že dneska si fakt každej může dělat, co chce“, a paní lízající zmrzlinu zase říká kamarádce, že takhle ztrapňovat by se ona teda nemohla. Na tvářích přihlížejících se střídají úsměvy, pohoršení, smích, výsměch, zájem i obdiv. Někdy na aktéry někdo zdálky pokřikuje, jinde si je fotí, vždy je ale nechávají být – nikdo je napřímo nekonfrontuje.
Zelenkavá masa plastickými, klidnými a citlivými pohyby ohledává prostor kolem sebe a přelévá se z místa na místo. Každý koutek a růžek nejprve pečlivě prozkoumá, pak jej neinvazivně vyplní, nechá rozehrát a přesune se k dalšímu. Publikum se mění, přeformovává a někdy ani není poznat, zda se na taneční výjevy zrovna někdo dívá cíleně, či jestli jen symbioticky nezapadly do okolní městské zástavby. Prostor Palmovky se na pár desítek minut zcela proměňuje, stává se jevištěm, a přitom vlastně pojmu jeviště svébytně odporuje. Místo shonu, spěchu a úzkostí se díky tomu může na moment stát místem spočinutí, oddechu a klidu – stačí jen na hru přistoupit a míst mezi námi si pořádně všímat.
Psáno z performance na Palmovce 6. června 2025, Dočasná Company.
Místa mezi námi
Koncept, choreografie: Natálie Vacková
Interpretace: Aria Izik-Dzurko, Vojtěch Brož, Karolína Fejtová, Tomáš Havlík, Barbora Ptáčková, Jolana Šturmová
Dramaturgie: Roman Poliak
Pohybová a výzkumná spolupráce: Jitka Sarah Páníková
Kostýmy, scénografie: Josefína Holcová
Zvukový koncept: Stanislav Abrahám
