Dočasná Company se vyrovnává se ztrátou své kolegyně. Bez patosu, v citlivém procesu sdílení
Když se česká tanečnice Natálie Podešvová vydala na jednu ze svých mnoha cest do zahraničí, netušil nikdo, že skončí tragédií, která mnoha lidem ze života vyrve blízkou kamarádku, nápaditou umělkyni a skrz naskrz dobrého člověka. Na Novém Zélandu totiž přišla během autonehody o život. Se ztrátou, žalem, bolestí a otupělostí se v novém pohybovém projektu vyrovnává Dočasná Company, jíž byla Podešvová členkou. Helena Urban pro prostory pražského KD Mlejn vytvořila citlivou, opatrnou a otevřenou inscenaci Zatmění slunce na pomezí zpovědi, rituálu, pohřbu a antropologického výzkumu.
Urban se svým týmem celý projekt ladí do podoby společně sdíleného zážitku. Nutí publikum k vlastním úvahám nad smrtelností a ztrátou blízkého člověka – něčím, co způsobuje nepopsatelnou bolest a zároveň je jednou z mála jistot v životě, s níž se opakovaně setkáváme. Nejde tu ale o klišé nebo snad záměrně přemrštěný patos. Jádrem inscenace je osobní zkušenost, prožitek individuální ztráty a potřeba se rozloučit s blízkou osobou. Tvůrčí tým zesnulé tanečnici vzdává hold na jevišti – pohybem, slovem, tancem, humorem, sdílením i podáním pomocné ruky směrem do hlediště.
Zatmění slunce začíná jednoduše, téměř bez tance a především úsměvně. Do jemného meditativního hudebního podkresu se v pohodlných křesílkách objevují Helena Urban a Jan Razima. Na sobě mají lázeňské župany, na hlavách stočené ručníky a na obličejích světelné relaxační masky zářící do tmy jasně červenou barvou. Prostřednictvím voiceoverů mužského a ženského hlasu a pantomimických gest rozehrávají rozhovor dvou blízkých lidí. Oba jsou tanečníci, jsou extrémně vytížení a přes své přátelství na sebe mají jen málo času. Rozebírají spolu výzvy umělecké profese, nároky kladené na lidské tělo, co se výkonu i vzhledu týče, ale i vlastní životní filosofie. Ze zdánlivě nahodilých, ale přesto zábavných a dobře promyšlených výměn se postupně začne přízračně vyjevovat postava Natálie Podešvové. V jemných odkazech na ni performerka s performerem vzpomínají, nejsou ale doslovní. Setkání samotné připomíná dýchánek dávných přátel.
Jednoduše vystavěný úvod dvojice v pár okamžicích ale zcela proměňuje. Z lehátek, pár kusů látek a dalších drobných předmětů vytváří na jevišti oltář, masky i župany svlékají a odhalují jemné minimalistické oblečení. Ve splývavých a širokých černých kalhotách a tmavých volných tričkách před oltářem stojí najednou muž a žena – nikoliv zamaskované a nabalené postavy z odlehčeného začátku inscenace, které vyprávěly slovem a jemnými ale výmluvnými pohyby rameny, rukou a hlav. Tanečnice a tanečník se v další části představení totiž stávají spíše civilními a střízlivými nositeli emocí, pocitů i příběhů ztráty člověka v mnohem širším a univerzálnějším měřítku.
Zatmění slunce se odehrává na pomezí zpovědi, rituálu, pohřbu a antropologického výzkumu. […] Nutí publikum k vlastním úvahám nad smrtelností a ztrátou blízkého člověka.
Hudba se mění v táhlou, místy rytmickou a těla na jevišti tvoří geometrické obrazce z dlouhých a šoupavých kroků, při nichž často ostře mění směr. Chůze se posléze transformuje v choreografii vyplněnou rychlými švihy, skoky, či výmluvnými gesty paží i nohou. Urban s Razimou své údy a těla stáčí do různých spirál, na metry se od sebe vzdalují nebo se k sobě zase tisknou a koukají se na sebe se smutkem v očích i s jemnými, shovívavými úsměvy. Fluidní tok jejich ladných a sebejistých pohybů čtu jako jasné zrcadlení emocí pojících se se smrtí blízkého člověka. Místy z nich přímo bolestně čiší hluboký prožitek ztráty, jindy otupělost a vyprázdněnost, pak zase i střípky radosti, kdy se vzpomíná na to dobré a nejsme na zpracování traumatu sami.
Právě tento proces pak ještě oba aktéři ilustrují prací s dlouhými dřevěnými tyčemi zakončenými měkkými látkovými výstupky. Objekty připomínají velké zápalky, účinkujícím ale slouží hned na několika úrovních. V jednu chvíli se zdají být břemenem, které oba táhnou, jindy zase nástrojem podobným koštěti, s nímž lze uklízet nánosy špíny a bolesti. V momentech, kdy se s holemi oba ve velké rychlosti točí a nechávají je vlát kolem sebe, myslím zase na vzácné momenty smíření či alespoň větší kontroly nad celou situací.
Když pak společně a s jemnými úsměvy ve tvářích pár odejde z jeviště, spouští se do ticha a do pohasínajícího světla ještě poslední hlasová nahrávka. Na ní ženský hlas promlouvá ke mně i divákům a divačkám kolem mě. Vyzývá nás, abychom se zamysleli nad tím, kdo nám chybí, co bychom mu chtěli vzkázat a nabízí rady a pomocnou ruku lidem, kteří se ztrátou ve vlastních životech bojují. Ke konci nás ještě všechny pozve přímo na jeviště. Tam můžeme s tvůrčím týmem setrvat, na cokoliv se zeptat, sdílet své zážitky, bolesti i radosti – především ale nezapomenout, že na nic v životě nemusíme být sami.
Zatmění slunce je citlivým, intimním a hluboce promyšleným celkem, který, spíše než individuální kompaktní příběh, umně zachycuje, zaznamenává a předává emoce. Nesnaží se cíleně rozesmutnit, nehraje záměrně na city a ani se nespoléhá na sílu patosu. Slouží coby autorská zpověď těch, jimž ze života odešla kolegyně a kamarádka, kterou měli rádi. Inscenace zároveň ale funguje coby platforma pro sdílení, zakoušení a chápání přenositelného zážitku a bolesti.
Psáno z premiéry 17. září 2025 v KD Mlejn.
Zatmění slunce
Koncept, režie: Helena Urban
Tvůrci, performeři: Helena Urban, Jan Razima/Taro Troupe
Dramaturgická spolupráce: Jana Stárková
Režijní supervize: Viktor Černický
Hudba, sound design: Martin Hůla, Sára Vosobová
Scénografie, kostýmy: Josefína Holcová
Light design, technické zajištění: Vojtěch Brtnický
Voiceover: Kristýna Dámová, Jan Řezníček
