Děti diktatur dojímají autenticitou výpovědi. Z obrazů autoritářských režimů mrazí

Inzerce

Ačkoli rozumím záměru autentické výpovědi, v této pasáži mě lehce zamrzí, že neumím tak dobře španělsky. Nicméně publikum mělo možnost si přečíst český překlad ještě před začátkem představení na vytištěných papírech, položených na židlích, což ovšem mohla být trochu výzva pro ty, kdo nečtou rychle.

Dvojice prochází jednotlivými sekvencemi, které obsahují různé styly tance, rekvizity, hudbu, kostýmy. Spolu s tím přijímáme střípky trýzně, jež se slučují v neskutečně silný celek podpořený výběrem tématu. Děti diktatur jsou odrazem politického teroru, utrpení přenášeného z generace na generaci v Latinské Americe. Ve výjevu s šachovnicí poskládanou na zemi, na níž Lukas Lizama tancuje a Bárbara Hernández sedí za stolem a rukama pohybuje figurkami, se zřetelně zrcadlí manipulace politických mocnářů s běžnými občany. V této scéně se ukazuje Lizamův talent pro street dance s prvky breakingu.

O něco později vidíme například milostný manželský duet, jak smyslně tančí bachatu. Ovšem tuto část přeruší bouchání na dveře. Muž má být odveden, manželka ho nechce pustit. Lizama se pokouší odejít, Hernández ho chytá rozličnými úchopy a snaží se ho zadržet, občas si ji tanečník otočí z jednoho ramene na druhé a ona klouže po jeho těle zpátky na zem. Pár je dokonale sladěný, vzájemně se doplňuje a reaguje na sebe v harmonické symbióze. Taneční sekvence je velmi umně zpracována, pohybové vyjádření je v tomto případě výstižnější než slovní.

V některých pasážích se performeři oddělují. Bárbara Hernández zůstává sama, sundává si šaty a zakrývá si jimi tvář. Tančí pomalým tempem, paže a nohy jako by měla nesmírně ztěžklé zármutkem. Lukas Lizama se v jiné části také ocitá bez své partnerky. Situaci zpřítomňující mučení ve vězeňské cele překrývají naléhavé reprodukované hlasy matek pátrajících po svých dětech. Tanečník se zmítá na kovové posteli, tělo má v napětí, křečích, v totálním vyčerpání. Téměř každá ze scén způsobuje psychickou a téměř až fyzickou bolest i mně jako divákovi. Lizama, nominovaný na Cenu Thálie, účinkující v Lenka Vagnerová & Company, dokáže věrohodně prožít muka. Skoro mi ho je líto, přestože jde pouze o interpretaci.

Performanci prokládají videoprojekce, které doplňují kompletní vyznění Dětí diktatur. Kupříkladu úryvek z chilského seriálu El Purgatorio (Očistec) z roku 2023, v němž sledujeme otce při rodinné večeři, jak se snaží usměrnit protichůdné politické názory své dcery a syna, protože rodina má před vším přednost. Pozorujeme další střižené záběry s proslovy a rozhovory bývalých diktátorů latinskoamerických zemí, jako například Françoise Duvaliera (známého též pod přezdívkou Papa Doc), Fidela Castra, Manuela Noriegy nebo Augusta Pinocheta. Při Pinochetových slovech nejvíce zamrazí, když se v opakovaně přehrávané sekvenci diktátor chladnokrevně pokouší o humor na účet lidí zavražděných jeho režimem.

Hrůzostrašnou plejádu uzavírá zpověď ženy, která přežila pětadvacet dní v koncentračním táboře. Ve videu líčí mučení, znásilňování i chuť přestat žít. Nakonec ji svázanou vyhodili z vrtulníku. Po těchto záběrech přicházejí tanečníci ze tmy zpátky před publikum a pokládají na zem šaty visící na ramínkách. Tečka, která vyvolává tolik pocitů, do očí se mi začínají vkrádat slzy…

V inscenaci Děti diktatur se mísí krutost s beznadějí. Taneční ztvárnění, nápaditost celé inscenace, hluboký námět, souhra obou tanečníků, včetně kostýmů a hudby do sebe perfektně zapadají. Odcházím z představení nadmíru otřesena a ochromena, přesto s pocitem vděčnosti, že Hernández a Lizama společně vytvořili silnou výpověď, umožnili nahlédnout do myšlenek, historie a bohužel i současnosti obyvatel v područí diktatur, nejen latinskoamerických zemí.

Psáno z představení 1. listopadu 2025, Divadlo X10, Praha.

Děti diktatur – Hijos de las dictaduras
Tanečníci/choreografové: Bárbara Hernández, Lukas Lizama
Produkční: Markéta Kultová, Dita Aguilera
Foto: Barbora Mráčková