Intenzivní spolupráce
Premiéru Your Ghosts, My Shadow vytvořili dva zkušení tanečníci a choreografové, Emilie Leriche a Pascal Marty, kteří během své bohaté kariéry pracovali s mnoha známými současnými choreografy jako Yoann Bourgeois, Marina Mascarell, Sidi Larbi Cherkaoui, Ohad Naharin, Damien Jalet, Sharon Eyal či Saburo Teshigawara. V současné době působí jako nezávislí umělci a oba vedle aktivní taneční profese tvoří autorské choreografie. Emilie Leriche pracovala již pro Nederlands Dans Theater II v Den Haagu, ve Scapino Ballet v Rotterdamu nebo v německých i švýcarských souborech. Pascal Marty vytvořil choreografické kusy pro GöteborgsOperans Danskompani, pracuje s nezávislými soubory i filmem.
Ke spolupráci oba oslovila Lenka Vagnerová již před dvěma lety. Dobře je zná ze společného angažmá ve zmíněném švédském souboru, kde sama tvořila a vyučovala. Na jaře letošního roku je pozvala k intenzivnímu workshopu, který byl do jisté míry startem pro tvorbu tanečního materiálu pro chystanou choreografii Your Ghosts, My Shadow.
Leriche a Marty věnovali výběru tématu hodně času, jak je patrné z předvedené práce, uvažování a pečlivé přípravy scénáře i hledání choreografického materiálu. Oba mají široký rozhled a věnují se i filmu, fotografii a výtvarnému umění. K hudební spolupráci pozvali svého francouzského přítele Wolffa Bergena žijícího ve Švédsku. Zřejmě si dobře rozumí, protože všechny situace, které v inscenaci rozkrývají, skladatel a citlivý hudebník obdivuhodně dotváří. Jeho skladba má filmový charakter, s mnoha akustickými nástroji, ale i jasnou zvukovou kulisou ruchů, šumů. Hudba jde tanečníkům skvěle „pod nohy“. Myslím, že se jim dané téma opravdu dobře tančí a plně nese ne vždy lehkou atmosféru.
Zůstat, nebo odejít
V Your Ghosts, My Shadows se zpracovávají témata odcházení, opouštění či zůstávání. Jde o věčné úvahy, zda zůstat doma, nebo odejít, být tady, nebo někde daleko od bezpečí zavedených návyků a blízkých vztahů. Každý odchod, ať má jakýkoli důvod, je provázen nejistotou, úzkostí z neznáma, svíravými myšlenkami. Někdy svým odchodem ublížíme. Jsme vlastně přítomni v reálném prostoru a zároveň v tom jiném, kde bychom chtěli být, ale nejsme. Touha odejít a zkusit něco nového nás žene z místa, ale jsou to blízcí lidé, kteří nás nutí zůstat.
Tvůrci si zprvu mysleli, že vytvoří dvě samostatné choreografie na společné téma. Po mnoha diskuzích se pak shodli, že představení vytvoří společně, a napsali scénář, v němž použili své nikdy neodeslané dopisy. Některé z dopisů jsou svědectvím utajovaných citů, emocí a skrytých tajemství. Děj se odehrává mezi matkou, otcem, dětmi. Konfrontace vztahů mezi nimi je na začátku dost nejasná, ale taneční projev je tak silný, dynamický, že pro mě nebylo důležité pochopit vše. Choreografové pracují s náznakem, básnickým symbolem a příběhy minulými i přítomnými. Emilie Leriche se zabývá ve svých částech minulostí, Pascal Marty přítomným okamžikem a rodinnými příslušníky, kteří odešli. Tyto fáze jsou rozlišeny svícením, každá má své zabarvení – jedna studené, druhá naopak hřejivé. Světelný design Karla Karlose Šimka skvěle podporuje režijní záměr.
Abyste inscenaci přesněji pochopili, včetně motivací a rozhodování jednotlivých postav, a abyste rozlišili mezi pohybovým stylem každého z tvůrců, je třeba ji vidět víckrát. V každém případě je jasné, že choreografové si jednotlivé dějové situace rozdělili a poté je spojily v jeden celek.
Your Ghosts, My Shadows zpracovává témata odcházení, opouštění či zůstávání. Jde o věčné úvahy, zda zůstat doma, nebo odejít, být tady, nebo někde daleko od bezpečí zavedených návyků a blízkých vztahů.
Zeď, která rozděluje
Pro oba tvůrce, i když se jejich rukopis liší, je důležité, kde se nachází v prostoru. Jak je prostor omezuje a ovlivňuje. Věnují se jakousi básnickou formou tělu, prostoru a obrazu, který tvoří.
Prostor i děj spoluvytváří pohyblivá vysoká zeď s jedním oknem. Zeď je vlastně spoluhráčem inscenace a určuje, kde právě jsme. Z obou stran je dost poškozená, je vidět staré otrhané tapety, opadanou omítku. Panel jezdí po scéně, rychle mění prostředí, vytvoří i uzavřený dům. (Přestože si choreografové scénu navrhli, není to v programu uvedeno.)
Na zdi se nachází dvě důležité rekvizity, a to telefon se sluchátkem upevněným na zdi a poštovní schránka. Jsou pro děj dost určující. Zazvonění dnes již nepoužívaného telefonu i omezený prostor při telefonování navozuje samo o sobě dané téma, kdy někdo volá a je kdesi daleko venku, ocitáme se v určité izolací. Většina situací zde vyvolává odcizení. Během telefonování tanečníci mluví, někdo česky, někdo anglicky, texty jsou krátké a výstižné. Chvílemi jsou plné výčitek, nezodpovězené otázky zůstávají ve vzduchu. (Kde jsi, proč se neozýváš; Musím tady zůstat a postarat se o tátu; Nemohu tady zůstat, dusí mě režim, který tady je.)
Situace s telefonem mi evokovala mnoho osobních zážitků. Jak jsme se dříve nemohli někam dovolat nebo byl telefon „hluchý“. Jaké marné bylo úsilí získat samostatnou linku. Podobně i psaní vzkazů a dopisů. V době internetu a mobilů to vyznívá naprosto nesmyslně až neuvěřitelně. A přitom dostat dopis psaný rukou v zalepené obálce je něco neuvěřitelně krásného i tajemného. Chvílemi je těžké dílčí vztahy přesněji odhadnout, jde spíše o fragmenty, části dialogů tanečních duetů i skupinové choreografie. Pohybový rukopis působí velmi přirozeně, nenásilně, a přitom je v něčem zcela nový, neotřelý, řekla bych neopotřebovaný. Jistě proto, že jsou všichni účinkující mladí, plní energie a nápadů.
V některých scénách jsou tanečníci zády přímým kontaktem k sobě, jako by už chtěli odejít, rozejít se, ale nejde to. Zkouší to i přes akrobatické přenášení jeden druhého na zádech. Pohybově to skýtá určitá omezení. Kontakt a dotyky mají v choreografii své místo, i když nikde nejde vlastně o intimní partnerský vztah. Nejde přímo o techniku kontaktní improvizace, ale v některých pasážích se tomu pohybový slovník podobal. Určité prvky jsou dost fyzicky náročné, co se týče udržení rovnováhy, přepadávání nebo sklouzávání přes partnera. Rozhodně je choreografie stavěná na technicky dobře vybavené tanečníky.
Krásné sólové taneční výstupy mají vlastně všichni. Zaujala mě Paula Morejón García, dále dynamický Lukas Lizama Garrido, který tančí výrazně v tichu bez hudby, snad jako předzvěst smutného konce, velmi smutného příběhu. Adam Sojka zůstává opuštěn a sám. V inscenaci vyniká i v hereckém projevu, stejně jako zřejmě v roli matky Jana Hampl Maroušková. I další tanečníci Leo Terris a José Guzmán přináší maximum napětí a dá se říct, že inscenace nemá hluchého místa.
Psáno z premiéry 14. září 2025, Divadlo Komedie.
Your Ghosts, My Shadows
Scénář a režie: Pascal Marty & Emilie Leriche
Choreografie: Pascal Marty & Emilie Leriche ve spolupráci s tanečníky
Hudební a zvukový design / originální hudba: Wolff Bergen
Kostýmy: Simona Rybáková (kreativní spolupráce Barbora Kotěšovcová)
Světelný design: Karel Karlos Šimek
Účinkují: Adam Sojka, Leo Terris, Lukas Lizama Garrido, Jana Hampl Maroušková, Paula Morejón García, José Guzmán
Světla: Jan Hugo Hejzlar
Zvuk: Eva Svobodová
Produkce: Soňa Hájek Bartková
Garderoba/rekvizity/inspice: Monika Jonášová
Foto: Vojtěch Brtnický
Nastudováno: LV&C_STUDIO8, divadlo Komedie
Producent: Lenka Vagnerová & Company
Koprodukce: Městská divadla pražská
Za podpory: Ministerstvo kultury, hlavní město Praha
