Panoptikum – Dráždivá moralita o lidské důstojnosti

Panoptikum (Zuzana Veselá, Michal Heriban). Foto: Michal Hančovský.

Estetika 19. století se ale dobře výtvarně referuje, a scénografický tandem Jakub Kopecký a Simona Rybáková si dal skutečně záležet, aby se divák 21. století, zvyklý na technologické přeludy, mohl kochat, dobře se bavil a občas, aby mu i zrak přecházel z vynalézavých scénických řešení, vytvořených s citem pro detail a velkou rukodělnou pečlivostí. V režijní orchestraci Lenky Vagnerové se podařilo vytvořit magickou atmosféru, která spolu s drásavou sarkastickou hudbou Ivana Achera a dalšími komponenty rámuje osudy postaviček panoptika, které libreto kabaretu vede od porobení ke vzpouře. Lenka je optimistka a já jí hned v úvodu za tu odvahu děkuju.

Výpravnost a hlavní vizuální reference je vázána především ke kostýmům. Ty nejčastěji vytvářely iluzi deformovaného těla či nějaké tělesné abnormality. Na nich bylo nabídnout vizuální rozkoš a spatřit dosud nespatřené. A tak máme na scéně např. pompézní siamské sestry (v podání Andrey Opavské a Moniky Částkové), které sdílejí jedno tělo všité do opulentních biedermeierovských šatů, se sukní širokou jako kopule barokního chrámu, nebo mrštného chlapíka se třema nohama (Filip Martinský), či postavu s gigantickou hlavou a elefantí nohou (asi Patrik Čermák) – hotová chodící reklama na deprese.

Kostýmů a jejich proměn je během inscenace celá řada a každý z performerů vystřídal několik rolí. Jedno číslo střídá druhé, přičemž divák má možnost nahlédnout i do vnitřního světa, který by byl v „reálu nedostupný“. Drobné portrétní analýzy či vztahové mikro-příběhy rozvíjí Vagnerová proto, aby manifestovala přesvědčení, že každý člověk, každá živá bytost si zaslouží úctu. Jakmile to, co nám připadá cizí, bizarní, odporné, poznáme blíž, když si dáme práci překonat strach a pýchu, změní se odpor v přijetí, strach v komunikaci, arogance v toleranci. Alespoň tedy v ideálním světě umělecké vize.

Diváci sledují prokletí siamských dvojčat spočívající v naprosto odlišném biorytmu – když jedna spí, druhá je vzhůru –, každá má jiný vkus – jedna obdivuje, když do sebe někdo řeže kudlou, druhá z toho omdlévá –, jedna je fintivá, druhá to nesnáší. Ale obě touží po lásce.

V plejádě postaviček je i žena bez tváře – jakési oživlé ženské nosferatu, chodící mumie, která reaguje na direktiva principálovy hůlky. Její pohyby jsou prkenné, a kdyby to nebylo v aluzi na 19. století, dobu před Čapkem a žárovkou, mohli bychom říct i robotické nebo elektrické. Pod maskou se skrývá tanečnice Zuzana Zizoe Veselá, která perfektně ovládá svoje tělo, izoluje v drobných plynulých frakturách jednotlivé části pohybu. Je přesná, rychlá a dokáže evokovat monstrum, ale v reakci na násilí principála budit jednoznačně soucit.

Vagnerová střídá rub a líc freak show, dopřeje divákům i tu čistě zábavnou část, tanečně stylizované souboje, kouzelnická vystoupení i vrcholnou magii – iluzionistické numero se zpívající hlavou medúzy (kterou si z operního světa přišla střihnout sopranistka Vanda Šípová). Několikrát dojde na hadí ženu (Michaela Kadlčíková). Ale skoro každé číslo se nějak zvrhne a principál (Michal Heriban) postupně čelí vzpouře, která je hlavní plochou pro skupinová taneční čísla.

Ta mají v choreografickém rukopise Lenky Vagnerové už dávno silnou pověst. Tady tomu nebude jinak a také se ukáže, jak je soubor, ambulantně sestavený pro tuto inscenaci, vyladěný. I když je patrné, že každý z performerů přichází z jiného světa, má jiný background, ve stylizaci, jakou choreografka zvolila, působí kompaktně. Pokládám za velkou přednost, že se Lenka Vagnerová umí rozhlédnout po české taneční scéně a oslovit či vybrat talenty z různých koutů a škatulek, a s tou růzností chytře pracovat.

Vagnerová podřizuje svoji tvorbu tématu, chce něco říct a komunikovat. Není to hledačka nápadů na zkušebně, myslím, že devise metoda jí nebude moc blízká, ačkoli určitě zásadně staví na rozvíjení tématu spolu s tanečníky. Panoptikum je žánrově snad nejvíc divadlem, alespoň z toho, co jsem z dílny Lenky Vagnerové viděla. Vzala do hry nonverbální tělesnost, silnou dráždivou hudbu, imaginaci výtvarníků a všemu dala zadání a prostor. Panoptikum kontext české nezávislé taneční scény překračuje v mnoha směrech, k cirkusu, pantomimě, výtvarnému divadlu, proto je třeba o něm uvažovat v obecnějších souvislostech. Dojem z této premiéry není bezvýhradný, někdy to drhlo, některé obrazy na sebe ztěžka nasedaly, proto občas nebylo lehké se v nich vyznat. Tyto výhrady by mohly odnést reprízy a zanechat Panoptiku dojem silného díla, které velevážené publikum baví, děsí i poučuje.

Psáno z premiéry 7. prosince 2019, divadlo Komedie.

Panoptikum

Choreografie a režie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Jakub Kopecký, Simona Rybáková
Light design: Michal Kříž, Jakub Kopecký
Dramaturg iluzí: Jiří Marek
Zvuk: Petr TaclíkÚčinkují: Andrea Opavská, Monika Částková, Vanda Šípová, Zuzana Veselá, Michaela Kadlčíková, Patrik Čermák, Michal Heriban, Filip Martinský

Premiéra: 7. 11. 2019