Chalupská nezobrazuje ženy bez domova jako symboly utrpení. Jejich výpovědi transformuje do významově bohatých gest
Bezdomovectví je bezesporu palčivé sociální téma. Před dvěma lety se jím zabývala inscenace La Dolce Vita produkovaná souborem DekkaDancers. Aktuálně ho zpracovala choreografka a performerka Kateřina Chalupská z kolektivu SPOLK, která se zaměřila na ženy, jež jsou ztrátou domova ohroženy častěji. A to z důvodů, na něž mají jen malý vliv, jako jsou partnerské násilí, samoživitelství nebo ekonomická závislost na partnerovi. Zároveň jsou to právě ženy, a obzvláště pak matky, které jsou na ulici psychicky i fyzicky mnohem zranitelnější. Přesto zůstávají často přehlížené. Chalupská si ve svém tanečně-divadelním sólu Not a Subject klade otázku, jak vyprávět příběhy druhých, aniž bychom si je přivlastňovali.
Not a Subject. SPOLK, Kateřina Chalupská. Foto: Vojtěch Brtnický.
Inscenace tedy obsahuje i dokumentární prvky, jednotlivé osudy však nepřenáší na jeviště doslova. Autorský tým vycházel z osobních rozhovorů se ženami bez domova, s nimiž je Chalupská podle svých slov dlouhodobě v kontaktu. Jako materiál jí posloužily i příběhy z knihy Rada Bandita Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova. Jejich útržky v inscenaci zaznívají v podobě reprodukovaného mluveného slova. Avšak důraz je kladen na opakující se motivy, pocity a tělesné prožitky. Právě ty se staly výchozím materiálem pro tanečně-pohybové i hrané pasáže inscenace.
Bezbranná a neviditelná
Syrovost tématu podtrhuje scénografie Jindřišky Jabůrkové, spočívající hlavně v několika hromádkách stavebního odpadu, rozbitých tvárnic či vyhozené vany. Bezútěšné prostředí připomíná městská zákoutí, která poskytují provizorní útočiště lidem na ulici. Ze stropu navíc visí několik peřin, které evokují nedosažitelné teplo domova. Performerka se na jevišti pohybuje ve výrazných stříbrných teniskách, černé minisukni a roztrhaných punčoškách. Vyzývavý kostým si zároveň zahaluje dlouhým černým kabátem.
Jednotícím prvkem tanečně-pohybových výstupů je trhaný pohyb na místě v tlumeném či stroboskopickém světle za zvukového doprovodu elektronické hudby Václava Chalupského. Performerka svými akcemi evokuje útěk od násilnického partnera včetně sexuálního zneužití. Její křečovité pohyby a expresivní výraz autenticky zachytávají extrémní emoce a tělesné vypětí, zatímco její neschopnost pohnout se z místa se stává metaforou bezbrannosti žen na okraji společnosti.
Křečovité pohyby a expresivní výraz performerky autenticky zachytávají extrémní emoce a tělesné vypětí, zatímco její neschopnost pohnout se z místa se stává metaforou bezbrannosti žen na okraji společnosti.
Pohyb je tedy poměrně minimalistický, zároveň však velmi významově bohatý a technicky precizní. Chalupská uvěřitelně tlumočí utrpení i rozporuplné stavy oscilující mezi ohromnou vnitřní silou i křehkostí, snahou o změnu i rezignací, paralyzujícím strachem a odvahou. Nesnaží se však přehnaným naturalismem diváky citově vydírat, ani přílišnou popisností rozplétat komplikovanou problematiku. Důsledně se drží svého záměru, a sice tlumočit skutečné prožitky a emoce, které v debatách o ženském bezdomovectví často chybí.
Uvěřit a pochopit
Tento přístup uplatňuje i v hraných výstupech, například když se snaží divákům prodat uschlou kytku. V jejím projevu jsou zpočátku patrné stud a zoufalství, postupně také ponížení a výbuch vzteku. V publiku za svoji důstojnost vyhandluje pár drobných a pecen chleba, načež, zklamaná a pobouřená nevalným výdělkem, počastuje diváky nelichotivými přívlastky. Její vztek je tak nejen uvěřitelný, ale hlavně pochopitelný, jelikož lze sledovat jeho příčiny. Nejde o projev agresivity, ale absolutní beznaděje.
V samotném závěru Chalupská nečekaně vystupuje z role trpitelky. Po dramatické elektronické hudbě, která provází celou inscenaci, najednou zazní hravý, až chytlavě veselý rytmus skladby Mŕtva revolúcia od slovenského hudebníka Denise Banga neboli Fvck_Kvlt. Chalupská se začne uvolněně pohupovat, mírně usmívat a házet kolem sebe bláto, jako by si chtěla vybít zlost a všechny starosti alespoň na chvíli hodit za hlavu. Skladba pojednává o pasivitě lidí a rezignované společnosti, která se už nesnaží nic změnit, a tanečnice během písně opakovaně ukazuje v sevřené ruce prostředníček. Na chvíli se vymaňuje z role oběti a získává zpět vlastní svobodu, vzdor a možnost rozhodovat o tom, jak se bude projevovat
Not a Subject vytváří komplexní obraz žen bez domova, jejichž příběhy společnost často redukuje na fyzické utrpení a potřebu materiální pomoci. Tyto ženy mají ale v podání Chalupské i své touhy, chtějí si občas udělat dobrou náladu nebo odmítnout ponižující roli vděčných příjemkyň milodarů či lítosti. Život na ulici totiž decimuje nejen psychické a fyzické zdraví, ale především důstojnost – základní pilíř lidské existence, jehož hodnotu nelze vyjádřit čísly ani převést do kolonek úředních formulářů. Možná právě proto ti, kteří o ni přišli, často zůstávají na okraji zájmu i pomoci.
Psáno z premiéry 2. listopadu 2026, Divadlo X10.
Not a Subject
Režie, choreografie a interpretace: Kateřina Chalupská
Dramaturgie: Ester Hauser Trčková a Roman Poliak
Scénografie: Jindřiška Jabůrková
Kostým: Viktorie Drobná
Light Design: Jan Hugo Hejzlar
Hudba: Václav Chalupský
Premiéra: 2. 11. 2026
