La Dolce Vita – Bezdomovectví optikou růžových brýlí

La Dolce Vita. Foto: Jakub Červenka.

Autor Josef Bartoš

Při vstupu do sálu zapůsobí realisticky zpracovaná scéna (Pavel Knolle). Oprýskaný kontejner, šedivá vysoká pouliční lampa, dva zaměstnanci nejmenované neziskové organizace rozdávající polévku příchozím bezdomovcům. Ti jsou oděni v potrhaných šatech, na sobě mají hned několik vrstev seřazených podle data jejich nalezení. Někteří se potácejí opilí, jiní teprve nastupují na trať do němoty či vykašlávají hleny, protože jim pobyt na ulici očividně na zdraví nepřidává. Nápadně mezi nimi krouží dívka (Natalie Metodijeva) s podivnými, zakroucenými pohyby a se zastřeným, nedůvěřivým pohledem; zřejmě trpí nějakou psychickou chorobou, nebo jí prostě chybí rodina, přátelé, zázemí, láska, pro mnohé normální život...


Inscenace vyobrazuje každodenní radosti i strasti lidí na ulici, bez toho nám dobře známého pocitu „doma je doma“. Poukazuje na vzájemné vztahy pošramocené osobní historií každého z nich. Bohatý inscenační námět psychicky rozedraných jedinců přímo vybízí ke zpracování životních trablů jako alkohol, drogy, sex, nedorozumění, šarvátky, aliance, nedůvěra a mnohem více. To vše lze také v La Dolce Vita nalézt. DEKKADANCERS se očividně rozhodli zahrnout úplně vše, a proto inscenace překypuje motivy a pokaždé nabízí stejný režijní postup: tvůrčí duo ve volném vyprávění nadnese téma, nechá ho (velmi) krátce zaznít a posléze přichází umně zpracovaná taneční variace, jež dává na odiv vynikající interpretační kvality angažovaných tanečníků. Hlouběji však tato inscenace nejde. Tvůrci zůstávají jenom u těch dobře známých scén z ulic, které vídáme dennodenně na cestách z domova do práce. Na ulicích, v tramvajích, v metru, ve strašidelných a močí zapáchajících podchodech. Na celou záležitost se ale dívají z vnějšího pohledu, jako by jim úplně chyběla empatie, ačkoliv nepochybuji o tom, že ji mají, jinak by se takového tématu ani nezhostili.

Dokonce i momenty, kdy se snaží zabrousit do psychicky náročnějších, propracovanějších situací, působí spíše karikujícím, kýčovitým a plochým dojmem. Na mysli mám zejména scénu, ve které skupina zabije psa jedné bezdomovkyně (Nela Štarková). Symbol, který by mohl mít ve svém důsledku obrovskou sílu, je ale dělán na efekt, tak, aby se líbil, respektive nelíbil. Hraje se tu na emoce, aby byly vyvolány ty nejsilnější, ale ne ty nejpravdivější… Jako by se DEKKADANCERS jednoduše rozhodli, že život na ulici je prostě sladký jako med, a všechny negativní rozměry zakryli rouškou efektu, aby nezpůsobily příliš velký poprask. Jako by šli divákům po srsti a jejich cílem bylo zajistit vyprodaný sál pro každou reprízu.

DEKKADANCERS mají obrovský potenciál. Soubor angažuje výtečné tanečníky. Štěpán Pechar umí vytvořit funkční a poutavou choreografii. Štěpán Benyovszký má vyprávěcí dar, o němž jsme se přesvědčili už v jiných inscenacích. Celek ale klouzá po povrchu a choreografie není nic jiného než pozlátko pro oko, psychologické propracování jednotlivých situací a postav se krčí kdesi vzadu. Nejkřiklavější je to na roli bezdomovkyně se psem v podání Nely Štarkové – přichází totiž později, zřejmě teprve nedávno ztratila práci, partnera i byt a teprve se zaučuje v pouličním světě. Postupně přijímá nepsaná pravidla bezdomovectví, než se naplno sžije se svými novými ne/přáteli. Její postava se ale zplošťuje na vyděšený úsměv a výraz nepochopení či strachu. To ale přece není ani zdaleka to jediné, co se v hlavě takového člověka odehrává, a je velká škoda, že tvůrci tuto postavu detailněji nerozpracovávají. Podobné je to ale se všemi přítomnými. Inscenaci by celkově prospělo méně efektních tanečních variací a větší ponor do významů, kontextů, odstínů, emocí, všeobecně do temnějších záhybů, kam běžná pozornost nedosáhne.

La Dolce Vita je narativní inscenace o idealizovaném pohledu na bezdomovectví, je to zkrátka, jak sami tvůrci avizují, taneční show. V tiskové zprávě Benyovszký tvrdí, že „nejvíce znepokojující výpovědi, které jsme v rozhovorech s lidmi žijícími na ulici slyšeli, se točily kolem jejich spokojenosti“. Kdo z vás ale na první dobrou řekne, že se nemá dobře? Navíc někomu, koho vůbec neznáte? Koho vidíte poprvé? Co s těmi informacemi pak dotazující udělá? Něco takového chce odvahu. Možná ji v sobě jenom dotázaní nenalezli, nebo se už se situací jednoduše smířili… Ať už je to jakkoliv, ocenil bych, kdyby i nám divákům tvůrci poodhalili příběhy jednotlivců, které by mohly mít větší dopad na naše vnímání této skupiny lidí na okraji společnosti, mohly by v nás vyvolat soucit, ochotu pomoci nebo přispět. Zejména, když sami DEKKADANCERS prodejem lístků podporují organizace Armáda spásy, Nový Prostor a Pragulic, což je neskutečně šlechtí.

Psáno z premiéry dne 9. dubna 2024, Jatka78, Praha.

La Dolce Vita

Námět, choreografie a režie: Štěpán Pechar

Dramaturgie a režie: Štěpán Benyovszký

Hudba: Jan Šikl

Scéna a kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Lukáš Brinda

Výtvarná spolupráce a vizuál: Pavel Hejný

Tančí: Natalie Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Nela Štarková, Florian Garcia, Albert Kaše, Patrik Čermák

Premiéra: 9. 4. 2024